Jak psát zajímavé a čtivé články

Psát atraktivně, to je věda. Není to jenom o našem hlavní téma. Je to i o jazyku a formě a o tom, jak přirozeně text plyne. Nepíšeme totiž sami pro sebe, ale pro ostatní, aby naše články četli a užili si je. Pokud budou spokojení, tak udělají akci, kterou si přejeme. Pokud se jim nebude článek líbit, tak prostě odejdou a budou hledat své štěstí o dům či blog dál. Proto musíme vědět, co se jim čte dobře. Naši čtenáři musí mít pocit, že čtou něco od blízkého kamaráda a že je to napsané tak, jak oni sami mluví. Suma sumárum, napsat zajímavý a čtivý článek (a někdy příště to vezmu víc do detailu) není tak snadné, jak to na začátku vypadá.

Dobrý text je hlavně čtivý (občas by se dalo říct, že je hravý). Slova na sebe logicky navazují a rozvíjejí příběh. Mimochodem, výborný příběh je to, co dělá z hromady slov opravdu dobrý text. Vyprávění musí logicky postupovat od obecného ke konkrétnímu, od tajemna k překvapivému vyvrcholení. Naše umění musí spočívat i v tom, že i odborný text umíme vyprávět jednoduše, volit snadná slova a netrápit čtenáře překomplikovanou větnou strukturou.

Musíme si vzpomenout na ten dril, který jsme zažívali v hodinách češtiny. Dostali jsme téma a museli jsme napsat slohové cvičení. Začít pěkně osnovou a pak plnit stránku textem. Není to špatný postup. O struktuře textu si ovšem napíšeme až někdy příště. A pak musíme na pár věcí zapomenout.

Nesmíme totiž psát úřední sdělení nebo esej do školy, ale text, který zabaví naši cílovou skupinu. Občas musíme hodit za hlavu gramatickou přesnost a správnost, abychom si udrželi pozornost publika. Někdy naopak musíme trochu obrousit hrany našemu jazyku, abychom nepropadli mezi stránky skorem pornografické. Vše lehce umravnit tak, aby se to cílovému publiku líbilo, pobavilo a Google si v textu našel svá důležitá klíčová slova ve správných souvislostech a na správných místech.

V tomhle je čeština podivuhodný jazyk. V Anglii snadno poznáte, kdo je dělník, kdo je manažer a kdo je akademik. Jejich jazyk a projev se dramaticky liší a nemají žádnou tendenci přecházet ze své skupiny do jiné. U nás se umí akademik proměnit v dlaždiče. A i dlaždic dokáže vyprodukovat neuvěřitelně překombinovaný text se spoustou špatně užitých přechodníků. S tím musíme počítat, když se rozhodujeme, jak budeme psát. Naše cílovka totiž může mluvit česky různě.

Jazyk a slova se musí vhodně přizpůsobit našemu hlavnímu téma webu nebo blogu. Jak jednoduše se to napíše, ale mnohem hůře se to realizuje v praxi. Kdo hodně čte, ten má výhodu, protože si dovede představit styl, který cílovou skupinu baví. Bagrista asi bude preferovat jiný text než student bohemistiky, že? Tedy, pokud to není student bohemistiky, co si vydělává na kolej bagrováním příkopů.

Hlavně to musí naši cílovou skupinu bavit číst

Pokud budu mít web o Boženě Němcové, asi budu volit jiný styl a odlišná slova, než bych volil, kdybych psal o hipsterech z Karlína. Maximálně to mohu mixovat, když si chci dělat drobnou legraci z obou skupin. Jak z fanoušků Boženy Němcové (nejen té na bankovce) a nebo z oněch nešťastných cílů moderních vtipů, které už vlastně ani nejsou moc vtipné.

Nejenom obsah a téma musí být zajímavé pro cílovou skupinu. Musí je bavit i provedení, forma a rytmus textu. Musí jim připadat, že článek psal jeden z nich pro ně. Nesmí získat pocit, že je někdo poučuje. Je totiž velký rozdíl mezi vzděláváním a poučováním. Nesmí je překvapit slovíčka, která neznají a nejsou uvedena ani ve slovníku cizích slov.

Chtějí si přečíst něco, co je lehce vzdělá zábavnou formou. On už klasik pedagogiky říkal, že škola musí být hrou. Dnes to často přeháníme, že ze školy zůstává jenom ta hra, ale základní myšlenka byla určitě správně. I každé mládě se učí hraním. A ono to v nás zůstává až do vysokého důchodového věku.

Vyprávěj, nepopisuj

Už od pravěku máme slabost pro vyprávění. Nejlepší knihy spojuje jedno, výborný příběh. Máme totiž vyprávění rádi. Nechceme suchá fakta, vybrané spisy excelovských tabulek nikdy nedobudou první místo v prodejnosti. Ovšem příběh chudé dívky, která si za štěstím šla, ten tu šanci má. Pokud bude navíc i výborně napsaný a vyprávěný.

Stačí se podívat na Ikea. Prodávají nábytek, to je živí. Ovšem, vypráví příběh o tom, jak si můžete sami zlepšit svůj život. A jejich nábytek tam jenom hraje svou tichou část. Příběh je o lidech kolem toho nábytku. Stejně jako OBI prodává příběh o tom, jak si zvednout sebevědomí tím, že si skříň vyrobíme sami. Mimochodem, kdo z nás by to dnes ještě dokázal, že?

Popisnost se dnes příliš nenosí. Ani v odborných textech. Lepší je vyprávět příběh a občas lehce odkazovat na technické detaily, které mohou být zcela stranou. Ono se odkazování na literaturu a další zdroje obecně nenosí. Čtenáře to totiž nudí, přejí si příběh, nechtějí si číst telefonní seznam.

To neznamená, že bychom neměli na naše zdroje inspirace odkázat. Je to slušné upozornit na stránky, odkud jsme sami čerpali při psaní článku. Musíme si ovšem nakonec pečlivě vybírat, které zdroje si vybereme a na ty poctivě odkázat. Neměli bychom článek zahltit mnoha odkazy, protože pak se naprosto ztratí naše sdělení.

Měj názor. Pozitivně si za tím stůj.

Lidi na webu často hledají názorovou kotvu. Na blogu přímo očekávají, že autor nebude jenom popisovat stav věcí. Čekají, že bude mít na věc svůj názor, bude mít relativně pevný názor a bude ho schopen i argumentačně obhájit.

Je to častá chyba, kdy se nám článek nečte dobře. Hledáme v něm instinktivně onu kotvu, od které můžeme začít stavět svůj vlastní názor. A zatím vidíme jenom samý popis a žádný náznak emocí. Když hledáme osobní recenzi nějakého produktu, jdeme spíše po emocích, než abychom chtěli číst podrobný popis. Chceme vědět o zážitcích, zkušenostech a doporučeních.

Mít svůj názor někdy bolí, ale stojí to za to. Je to dobré pro budování věrného publika.

Buď svůj. Na to nezapomínej.

Kdo chce psát, nesmí se za sebe stydět. Musí být připraven čelit útokům a musí ovládat umění pozitivní komunikace. Navíc, mnohdy nás přepadne pocit, že nepíšeme článek na blog nebo web. Často si myslíme, že musíme psát jako kdybychom psali vysokoškolská skripta. Vytahujeme na světlo slovíčka, která jsme naposledy použili na gymnáziu. Každé myšlence věnujeme dlouhá souvětí, kde se nakonec ztratíme ve vztazích mezi větami.

Lidi na webu nehledají beletrii nebo akademickou literaturu. Hledají informace, které potřebují a preferují lehce zábavnou formu. To neznamená, že neocení detailní informace. Ocení, když je autor umí podat tak, že přečtou i článek, co má 3 000 slov. A že na jeho konci budou vědět o něco málo víc, než původně hledali.

Hlavně ocení, když budou mít pocit, že článek napsal ten bezva chlápek odvedle.