Jak psát článek. Základní ingredience úspěchu.

Miluju filmové scény, kdy se hlavní hrdina posadí k počítači (většinou je to navíc počítač od Apple) a na jeden zátah napíše článek, který změní svět. Pokud to není tak super text, změní alespoň celé město a z neznámého hrdiny se stane celebrita. Jenže, zkuste si to sami, posaďte se před počítač a zkuste si vyprodukovat souvislý text, který dává smysl a nebudete se za něj stydět. Najednou to není tak snadné, jako první fáze snění, kdy prsty po klávesnici klouzají a odstavce se rodí pěkně jeden za druhým. Psaní obecně je kreativní proces, který má ovšem svůj řád, který se můžeme neustálým opakováním naučit. Jak tedy napsat první pořádný článek?

Hlavní podmínka (není to ještě ingredience) úspěchu je mít důvod, proč by takový text měl vůbec existovat. Nepíšeme totiž pro sebe, ale píšeme pro čtenáře. A ti mají nějaký důvod, proč na stránku přišli a neměli by být zklamaní, když celé dílo dočtou až ke konci. Měli by rozhodně najít to, co hledají. A naším cílem musí být poskytnout řešení na otázky, které laskavý čtenář má ve své hlavě.

Jak tedy napsat dobrý článek? Co je potřeba?

Nejdříve potřebujeme několik vstupních ingrediencí. První a povinná přísada je čas, bohužel toho se často právě dostává nejméně. Navíc, je potřeba, abychom měli nejenom čas, ale i klid. Nikdo nedokáže napsat výborný článek, pokud ho někdo neustále vyrušuje. Když už to jinak nejde, pomohou alespoň dobrá sluchátka. Takže první pravidlo je, že na psaní je třeba si vymezit dostatečný čas. Často se říká, že dobrý článek vznikne za 20 minut, ale to už je třeba mít základní nosnou myšlenku dávno na papíře.

Nosná myšlenka aneb téma článku je další podstatná ingredience. Není potřeba jen v případě, kdy budete psát svůj blogísek o tom, jaký byl další den ve škole a co dělal ten vysněný kluk ze 4. B. Jinak to bez té myšlenky v pozadí nepůjde.

Úspěšní autoři mají vždy systém, jak sbírat, zapisovat, třídit a nechat uzrát dobré nápady. Ta nejhorší věc je napsat článek bez přípravy. Každá myšlenka se musí nechat dozrát jako kyselé zelí. Také potřebuje svých šest týdnů, než je opravdu dobré. Proč by to mělo být s tématem článku jiné, že?

Každému funguje jiný systém evidence nápadů. Někdo používá klasický diář, do kterého si zapisuje každý nápad, co jde kolem. Někdo používá mobil a gmail. Většina ovšem používá Evernote nebo OneNote. Obě řešení jsou srovnatelná a poslouží dobře. Hlavně, poradí si s termíny, obrázky i zvukem. A to přece jenom notes nezvládá, pokud k němu není ještě lepidlo a nůžky.

A tím se dostáváme k předposlední důležité položce při psaní článků. Tou je vypěstovaný návyk. Musíme si vybudovat rutinu pravidelného návratu k nápadům a jejich propojování, rozpracovávání, mazání a v neposlední řadě i psaní.

Od samotného nápadu k psaní článku vede dlouhá a složitá cesta, pokud má článek přinášet obohacení, nový pohled na problém a nebo vyřešit problém, který čtenáře trápí. Musíme se naučit se k našim nápadům vracet a rozpracovávat je. Vědecky se tomu říká rešerše a nenavidí to každý student pořádné vysoké školy.

Každá seminární práce musí obsahovat seznam literatury, která sloužila jako podklad při psaní a formulování myšlenek. To znamená, že si autor našel argumenty pro i proti a dokázal se proti nim nějakým způsobem vymezit. Na Internetu tuhle roli plní odkazy. A jak vidíte, i já jsem se dnes na pořádnou rešerši vykašlal. A je to velká chyba.

Poslední přísada, která pomůže při psaní výborného článku, je dodržený proces psaní článku. O tom ovšem napíšu více v dalším postu.

Jak mám tedy rychle napsat článek?

Občas se stane, že nežijeme v ideálním světě a musíme odevzdat článek mnohem dříve, než bychom ho rádi dokončili my sami. Ostatně, žijeme mezi neustálými termíny a ty jenom honíme. Pak si musíme poradit jinak a udělat věci extrémně zrychleným procesem.

Nemůžeme nechat téma článku několik týdnu dozrát, musíme si pomoci tím, že budeme vyhledávat na Googlu inspiraci. Obvykle je každé téma už nějak zpracované a my budeme hledat ty nejlepší zdroje, ze kterých budeme moci čerpat.

Musíme se také podívat, kolik mají články sdílení. Obvykle ty užitečné, které poskytnou odpověď, mají mnohem více sdílení na sociálních sítích. A z těch se vyplatí čerpat.

Přečteme si články a sestavíme si osnovu, do které budeme sami psát. A pak už jenom nezbývá, než bruslit prsty po klávesnici a psát.

Jak psát zajímavé a čtivé články

Psát atraktivně, to je věda. Není to jenom o našem hlavní téma. Je to i o jazyku a formě a o tom, jak přirozeně text plyne. Nepíšeme totiž sami pro sebe, ale pro ostatní, aby naše články četli a užili si je. Pokud budou spokojení, tak udělají akci, kterou si přejeme. Pokud se jim nebude článek líbit, tak prostě odejdou a budou hledat své štěstí o dům či blog dál. Proto musíme vědět, co se jim čte dobře. Naši čtenáři musí mít pocit, že čtou něco od blízkého kamaráda a že je to napsané tak, jak oni sami mluví. Suma sumárum, napsat zajímavý a čtivý článek (a někdy příště to vezmu víc do detailu) není tak snadné, jak to na začátku vypadá.

Dobrý text je hlavně čtivý (občas by se dalo říct, že je hravý). Slova na sebe logicky navazují a rozvíjejí příběh. Mimochodem, výborný příběh je to, co dělá z hromady slov opravdu dobrý text. Vyprávění musí logicky postupovat od obecného ke konkrétnímu, od tajemna k překvapivému vyvrcholení. Naše umění musí spočívat i v tom, že i odborný text umíme vyprávět jednoduše, volit snadná slova a netrápit čtenáře překomplikovanou větnou strukturou.

Musíme si vzpomenout na ten dril, který jsme zažívali v hodinách češtiny. Dostali jsme téma a museli jsme napsat slohové cvičení. Začít pěkně osnovou a pak plnit stránku textem. Není to špatný postup. O struktuře textu si ovšem napíšeme až někdy příště. A pak musíme na pár věcí zapomenout.

Nesmíme totiž psát úřední sdělení nebo esej do školy, ale text, který zabaví naši cílovou skupinu. Občas musíme hodit za hlavu gramatickou přesnost a správnost, abychom si udrželi pozornost publika. Někdy naopak musíme trochu obrousit hrany našemu jazyku, abychom nepropadli mezi stránky skorem pornografické. Vše lehce umravnit tak, aby se to cílovému publiku líbilo, pobavilo a Google si v textu našel svá důležitá klíčová slova ve správných souvislostech a na správných místech.

V tomhle je čeština podivuhodný jazyk. V Anglii snadno poznáte, kdo je dělník, kdo je manažer a kdo je akademik. Jejich jazyk a projev se dramaticky liší a nemají žádnou tendenci přecházet ze své skupiny do jiné. U nás se umí akademik proměnit v dlaždiče. A i dlaždic dokáže vyprodukovat neuvěřitelně překombinovaný text se spoustou špatně užitých přechodníků. S tím musíme počítat, když se rozhodujeme, jak budeme psát. Naše cílovka totiž může mluvit česky různě.

Jazyk a slova se musí vhodně přizpůsobit našemu hlavnímu téma webu nebo blogu. Jak jednoduše se to napíše, ale mnohem hůře se to realizuje v praxi. Kdo hodně čte, ten má výhodu, protože si dovede představit styl, který cílovou skupinu baví. Bagrista asi bude preferovat jiný text než student bohemistiky, že? Tedy, pokud to není student bohemistiky, co si vydělává na kolej bagrováním příkopů.

Hlavně to musí naši cílovou skupinu bavit číst

Pokud budu mít web o Boženě Němcové, asi budu volit jiný styl a odlišná slova, než bych volil, kdybych psal o hipsterech z Karlína. Maximálně to mohu mixovat, když si chci dělat drobnou legraci z obou skupin. Jak z fanoušků Boženy Němcové (nejen té na bankovce) a nebo z oněch nešťastných cílů moderních vtipů, které už vlastně ani nejsou moc vtipné.

Nejenom obsah a téma musí být zajímavé pro cílovou skupinu. Musí je bavit i provedení, forma a rytmus textu. Musí jim připadat, že článek psal jeden z nich pro ně. Nesmí získat pocit, že je někdo poučuje. Je totiž velký rozdíl mezi vzděláváním a poučováním. Nesmí je překvapit slovíčka, která neznají a nejsou uvedena ani ve slovníku cizích slov.

Chtějí si přečíst něco, co je lehce vzdělá zábavnou formou. On už klasik pedagogiky říkal, že škola musí být hrou. Dnes to často přeháníme, že ze školy zůstává jenom ta hra, ale základní myšlenka byla určitě správně. I každé mládě se učí hraním. A ono to v nás zůstává až do vysokého důchodového věku.

Vyprávěj, nepopisuj

Už od pravěku máme slabost pro vyprávění. Nejlepší knihy spojuje jedno, výborný příběh. Máme totiž vyprávění rádi. Nechceme suchá fakta, vybrané spisy excelovských tabulek nikdy nedobudou první místo v prodejnosti. Ovšem příběh chudé dívky, která si za štěstím šla, ten tu šanci má. Pokud bude navíc i výborně napsaný a vyprávěný.

Stačí se podívat na Ikea. Prodávají nábytek, to je živí. Ovšem, vypráví příběh o tom, jak si můžete sami zlepšit svůj život. A jejich nábytek tam jenom hraje svou tichou část. Příběh je o lidech kolem toho nábytku. Stejně jako OBI prodává příběh o tom, jak si zvednout sebevědomí tím, že si skříň vyrobíme sami. Mimochodem, kdo z nás by to dnes ještě dokázal, že?

Popisnost se dnes příliš nenosí. Ani v odborných textech. Lepší je vyprávět příběh a občas lehce odkazovat na technické detaily, které mohou být zcela stranou. Ono se odkazování na literaturu a další zdroje obecně nenosí. Čtenáře to totiž nudí, přejí si příběh, nechtějí si číst telefonní seznam.

To neznamená, že bychom neměli na naše zdroje inspirace odkázat. Je to slušné upozornit na stránky, odkud jsme sami čerpali při psaní článku. Musíme si ovšem nakonec pečlivě vybírat, které zdroje si vybereme a na ty poctivě odkázat. Neměli bychom článek zahltit mnoha odkazy, protože pak se naprosto ztratí naše sdělení.

Měj názor. Pozitivně si za tím stůj.

Lidi na webu často hledají názorovou kotvu. Na blogu přímo očekávají, že autor nebude jenom popisovat stav věcí. Čekají, že bude mít na věc svůj názor, bude mít relativně pevný názor a bude ho schopen i argumentačně obhájit.

Je to častá chyba, kdy se nám článek nečte dobře. Hledáme v něm instinktivně onu kotvu, od které můžeme začít stavět svůj vlastní názor. A zatím vidíme jenom samý popis a žádný náznak emocí. Když hledáme osobní recenzi nějakého produktu, jdeme spíše po emocích, než abychom chtěli číst podrobný popis. Chceme vědět o zážitcích, zkušenostech a doporučeních.

Mít svůj názor někdy bolí, ale stojí to za to. Je to dobré pro budování věrného publika.

Buď svůj. Na to nezapomínej.

Kdo chce psát, nesmí se za sebe stydět. Musí být připraven čelit útokům a musí ovládat umění pozitivní komunikace. Navíc, mnohdy nás přepadne pocit, že nepíšeme článek na blog nebo web. Často si myslíme, že musíme psát jako kdybychom psali vysokoškolská skripta. Vytahujeme na světlo slovíčka, která jsme naposledy použili na gymnáziu. Každé myšlence věnujeme dlouhá souvětí, kde se nakonec ztratíme ve vztazích mezi větami.

Lidi na webu nehledají beletrii nebo akademickou literaturu. Hledají informace, které potřebují a preferují lehce zábavnou formu. To neznamená, že neocení detailní informace. Ocení, když je autor umí podat tak, že přečtou i článek, co má 3 000 slov. A že na jeho konci budou vědět o něco málo víc, než původně hledali.

Hlavně ocení, když budou mít pocit, že článek napsal ten bezva chlápek odvedle.