Nemůžeš se soustředit? Zkus Pomodoro techniku.

Dnešek nepřeje soustředění. To pravé umění se najde obvykle jenom ve filmech z Tibetu a tam ho ovládají jenom mniši. My ostatní se za něčím neustále honíme a snažíme se chytnout každý termín. Máme dokonce nový termín „fear of missing out“. Prostě strach, že něco nestihnete, že nějakou akci prošvihnete. Vždyt na Facebooku žijí všichni tak skvělé životy, oproti tomu vašemu nudnému. A my se musíme snažit toho tolik stihnout. Těkáme, začínáme víc projektů, než dokážeme smysluplně dokončit. Nezastavíme se. Neumíme už dotáhnout jednu věc až do konce. O tom to ovšem dnes není. Je to o umění soustředit se na jednu věc, o kterou jsme přišli. A Pomodoro technice, která může pomoci získat zpět umění soustředit se na to podstatné pro nás.

Moderní technika našemu soustředění nepřeje. Soustředit se u počítače je složité, když je připojený k Internetu a tam se nabízí tolik možností, jak si odskočit od důležité práce k lehké zábavě. Jenom jeden článek, jenom jeden status. Ani mobilní telefon není přítel. Nečeká, až někdo zavolá, ale notifikace vyskakují prakticky neustále. Ono se toho na tom Twitteru děje tolik najednou. Co kdyby nám utekl nějaký super vtip, že?

Chybí nám sebekázeň, protože ztrácíme pojem o čase, který ztratíme tím, že se necháme vyrušit. A upřímně, obvykle to není naše okolí, které nás ruší. Často jsme to my sami, kdo si dovolí onen luxus nechat se vytrhnout ze svého tichého soustředění.

Proč se nesoustředíme na jednu věc?

Na Ars Technica vyšel už před drahnou dobou článek o tom, jak lidé stále používají starý Mac OS 9, protože jim dává onen pocit, že se mohou soustředit na to, co chtějí dělat. A celé je to o tom, že stále používá onen kooperativní multitasking, kdy se aplikace rozhoduje, zda povolí i ostatním aplikacím, aby se dostaly do popředí.

Kdo si pamatuje MS DOS, ten ví, o čem mluvím. Ona černá obrazovka s kurzorem ve WordPerfectu dávala jasně najevo, že něco dalšího se bude dělat, až se dopíše dokument. Přepnout bezbolestně do jiné aplikace nešlo. V systému byl jasně zakódovaný přístup, že jedna aplikace se rovná jeden úkol a všechny se řeší postupně.

Tehdy jsme se jasně soustředili na jednu věc a když jsme ji dokončili, tak jsme se pustili do další. Svět byl obecně pomalejší a ostatní předpokládali, že se jim nepodaří vás lehce zastihnout. I domluvit si rande, to bylo napevno, protože pak už to nešlo zrušit. Dnes je to otázka jedné zprávy, že sorry, nestíhám.

Za ta léta multitaskingu jsme si vypracovali slušnou poruchu soustředění. Úkoly přichází z mnoha stran najednou a je těžké se rozhodnout, jakým prioritám se budeme věnovat. A ještě se necháme rušit sami sebou.

Pomodoro technika jako odpověď

Nejlepší je upozornit na to nejdůležitější hned na začátku. Pomodoro technika nám nepomůže si srovnat priority v životě a v práci. Předpokládá, že víme, co je pro nás důležité, naléhavé a co máme prostě rádi. A že si dokážeme vyhradit čas na to, abychom se našim prioritám věnovali.

Od toho jsou tu různé techniky Get Things Done, které pro pár lidí fungují výborně, naprostá většina je po nějaké době opustí, protože správa celého systému se pro ně stane až příliš velkou zátěží. Navíc, obvykle sami moc dobře víme, co je důležité. Jen se nám do toho třebas moc nechce. Mně se například v práci hodně ulevilo, když jsem si nastavil, že emaily, kde jsem jenom v kopii, jsou světle šedé, takže je skoro nevidím. A prostě je vůbec nečtu, protože pokud je něco důležité, tak to dostanu přímo. A nebo ještě lépe, dotyčný mi zavolá.

Pomodoro technika je v principu velmi jednoduchá:

  1. Každému úkolu se vyhradí prvních 25 minut;
  2. Následuje 5 minutová přestávka;
  3. Dalších 25 minut;
  4. Po třech opakováních následuje delší přestávka;
  5. A tak stále dokola.

Jasně, existují i pokročilejší pravidla, ale pro začátek to úplně stačí. A v čem je to kouzlo? Je v tom, že se musíme plně ponořit do našeho úkolu a těch 25 minut mu opravdu věnovat. Vypadá to jako docela málo, ale za tuhle dobu stačí člověk obvykle vyřídit například většinu emailů, co mu dorazila.

A pak se odmění tím, že se 5 minut věnuje tomu, co ho baví (o něco málo víc třebas tady). Protáhne se, uvaří si kafe, prohodí pár slov s kolegy, zavolá si do banky, udělá pár kroků. Mobil a zábava patří do oněch krátkých přestávek. Při práci opravdu ruší.

Výhoda pomodoro techniky je v její jednoduchosti. Není se třeba učit žádná složitá pravidla a měnit si systém zaznamenávání úkolů. Obvykle si stačí první ranní úsek vyhradit k naplánování zbytku dne. A počítat s tím, že s přibývajícím časem se musí prodlužovat přestávky, nikdo totiž nevydrží pracovat jako robot bez následků.

Pár rad k Pomodoro technice

Chytrý mobilní telefon je zlo. Minimálně v okamžiku, kdy se snažíme pracovat. Ono je to tedy dost neslušné, i když jsme s kamarády na večeři. Mobilní telefon má své místo v tašce nebo ve stolu, když chceme něco opravdu dokončit. Je to totiž věc, která nás jenom ruší, místo aby nám pomáhala. Pokud tedy nejsme youtuber, pro kterého je to pomůcka, jak si vydělat peníze. Zkus někdy telefon nevytahovat z tašky. Svět se nezhroutí a ty toho uděláš mnohem víc. A nezvednout telefon, to není neslušné. Vždy se dá zavolat zpět, až se vám to hodí. Nemusíme telefonovat, když se to hodí ostatním. Nenechte si rušit své pomodoro okamžiky.

Tím, jak je celá metoda jednoduchá, tak existuje mnoho aplikací i online řešení, které pomodoro podporují. Vyber si tu, která ti vyhovuje nejvíc. Každý máme trochu jiný vkus a čekáme něco jiného. Jsou základní řešení, které jenom počítají čas, až po aplikace, které přiřazují jednotlivé úseky k různým projektům a klientům. A dobrá rada, nepřekombinuj, abys ses nestal otrokem.

I když vypadá pomodoro technika lákavě a jednoduše, musíš dodržet jedno pravidlo. Nepřepal začátek. Nejsme na světě, abychom se hned zničili. Stačí, když se budeš metodě věnovat pomalu a konzistentně. Nakonec ti sama přejde do krve a budeš si automaticky řadit úkoly tak, abys dosáhl toho, o co ti jde.