Pár drobných hezkých překvapení v Ubuntu

Odjakživa jsem považoval Linux za operační systém pro počítačové šílence. Díval jsem se na něj skrz prsty, jako na něco šíleného, co mají na hraní lidi, kteří nemají nic seriózního na práci. Mít to na serveru? Ok. Mít to doma jako počítač pro byznys? Neexistuje. Linux pro mne byl taková ta příšernost, kde vám nadšenci tvrdí, že nejlepší nástroj na psaní obchodních nabídek je editor vim. A to je už velký ústupek, protože správný program na psaní obchodních dopisů je přece čisté vi. Ovšem, nastal čas, abych si malinko poopravil svůj náhled na systém, který nám docela určitě přinesli nadšení šílenci.

Musím ovšem ocenit, že pro komunitu odvedli neuvěřitelný kus práce. Obvykle za to ani nic nechtěli. A mají za sebou i neuvěřitelnou řádku úspěchů. Kdo jiný by mohl říct, že se mu podařilo položit Microsoft na lopatky. Kdo jiný by donutil Microsoft přiznat, že mají rádi (dokonce použili slovo láska) Linux. Obecně, nevedou na desktopu, ale v mobilech to natřeli všem.

Ubuntu Desktop
Ubuntu Desktop

Ovšem, pár věcí mne pozitivně překvapilo hned na začátku. Pokud pominu to, že Windows se zuřivě bránily instalaci a žádný návod nepomáhal. A že Ubuntu se nainstalovat ochotně nechalo. A co pro mne tedy bylo příjemným překvapením?

Bleskurychlá instalace Ubuntu

Mac OS X v tomhle býval šampion. Stačilo jen začít instalaci a za dvacet minut bylo hotovo. Jeden restart, přihlásit se k síti a pak už jenom čekat, až se instalace sama dokončí. Kde jsou ovšem ty časy. Instalátor OS X si rád povídá. iCloud účet je prakticky povinný a většina služeb bez něj pořádně nejede. S Ubuntu je to tak nějak úplně jinak.

Je mi sympatická skromnost Linuxu, kdy nečeká, že bude na počítači sám. Nedělá ramena a nabízí různé možnosti, jak bude sdílet počítač s Windows. Stačí si jenom vybrat. A grub to zvládne přesně podle zadání. Ale to není jediná přednost instalace Ubuntu.

Je neuvěřitelně rychlá. Stačí vybrat, jak nainstalovat. Vybrat si, zda se mají aktualizace stáhnout okamžitě. Vybrat si jazyk a klávesnici. A vytvořit uživatele. To je celé. Po restartu už vše funguje tak, jak má. Nenásleduje další fáze konfigurací služeb, aby váš zážitek byl co nejlepší.

Není to žádný deal-breaker, ale je to vlastnost, která mě vrátila ke kořenům. Počítač je můj a já si mám vybrat, jaké služby a programy chci. Nechci mít tuny předinstalovaného balastu, o kterém ani nevím, k čemu slouží. A Ubuntu mi tu svobodu výběru zase vrátilo (což neznamená, že někdy mám k volbě více možností).

Beats Wireless Solo fungují skvěle

Před drahnou dobou jsem si pořídil bezdrátová sluchátka. Doma je totiž na pozadí neustále nějaký hluk. Používal jsem je s iPhonem, s iMacem a nakonec jsem je nejvíc používal ve spojení s Apple TV. Jsou naprosto super a mám rád ten zvuk se zvýrazněnými basy.

Ve Windows mne ovšem sluchátka zlobila. Spárovat se s počítačem dala, ale při hraní neustále vypadával zvuk. Neměl jsem to Windows za zlé, myslel jsem si, že to bude nějaký problém s bluetooth. A tak jsem si navyknul Spotify pouštět na mobilu, protože z počítače to nestálo do sluchátek za nic.

Intuitivně jsem očekával, že Ubuntu se nebude ke sluchátkám mít vůbec. A jaké bylo překvapení, když se spárovaly okamžitě, bez jediného problému. A Spotify začalo krásně a čistě hrát do sluchátek. Takže za ty problémy asi počítač nemohl. Jsou to Windows, co dělají problémy.

5k Displej a Paper téma

Mám 5k displej od Dellu a už jsem zvyklý na to, že ve Windows se u každé nové aplikace může objevit překvapení, že není nijak připravena na škálování. Všechno je pak tak krásně mrňavé, že se to nedá ani přečíst. A na ikonu se nedá kliknout, pokud nechci cestou trefit ještě tři další okolo. A je to jako se stíracím losem. Zjistíte to, až když setřete všechna hrací políčka.

Ubuntu to zvládá tak nějak lépe. Prakticky všechny aplikace se automaticky škálují a písmo se příjemně čte. A to není všechno. Unity i GTK se dají změnit zvolením jiného téma. A musím říct, že Paper téma je opravdu moc hezké.

Čas na malý experiment. Měsíc s Ubuntu.

Před nějakou dobou jsem opustil Mac OS X, protože mi konečně došlo, že Apple na nás kašle. Tedy, nemyslím tím ty, co nosí iPhone v kapse. Myslím tím ty, kteří měli Apple už v 90. letech a drželi celou firmu nad vodou, když si procházela svou krizí identity. Apple nás hodil přes palubu, už nejsme dost zajímaví. Koupil jsem si počítač, který jsem si postavil téměř sám a pustil se do experimentování s Windows 10. A nebylo to špatné, až do začátku roku 2017. Nějak jsem si rozbil instalaci a Windows se zuřivě bránily i tomu, aby se nechaly nainstalovat znova.

Překvapivě, Ubuntu se instalaci nebránilo. Fedora se nebránila taky, ovšem každý pokus končil s tím, že se objevil řádek

grub >

a tím celé představení skončilo. A návod, jak to opravit a donutit Fedoru k poslušnosti byl psaný pro unixového experta. A to já rozhodně nejsem, abych to celé rozchodil. Skončil jsem tedy u Ubuntu 16.04 a dal jsem tomu šanci. Sice jsem musel překonat problém, že NVidia a Ubuntu si na začátku spolu moc nerozumí a že nefunguje myš, ale proskákat instalací se dá. A opraví to instalace nového ovladače, pak už funguje vše. A jak se říká, neberte to, když je to zadarmo.

Chtěl jsem sice Gnome místo Unity, ale bylo s tím víc problémů, než užitku, tudíž mi musí stačit téměř čisté Ubuntu.

První dojmy ze světa Ubuntu

OS X každého rozmazlí. Věci fungují tak, jak mají. Každý problém někdo rychle opraví. Většina aplikací dodržuje standardy a nesnaží se o nějaké kreativní uživatelské rozhraní. A když, tak s tím většinou přijde Apple. Něco se uchytí a něco padne pod stůl. S Ubuntu a Linuxem obecně je to úplně jiný příběh.

S Ubuntu je to jinak. Chyba Gnome a Nvidia se objevuje v nahlášených chybách už přes dva roky a doposud to nikdo neopravil. Kromě pár lidí to asi nikoho nepálí natolik, aby obětoval cenné zdroje. A je fakt, že i já jsem si našel svou cestu.

Screenshot from 2017-01-14 15-52-43

Prostředí vypadá suprově, s aplikacema je to už o něco horší. Stále je tu bolest Linuxu, že jednu věc řeší několik projektů, ale málokterý se podařilo dotáhnout alespoň do verze číslo jedna. Pořád se pohybujeme v betaverzích a slibech, co všechno vyřeší další verze. Jen se neví, kdy vyjde.

Druhé dojmy ze světa Linuxu

Co funguje překvapivě dobře, je Wine. Prostě program, co dokáže spustit aplikace pro Windows v Linuxu. Myslel jsem si, že to bude taková hříčka, ale naopak. Obě aplikace pro správu databáze fungují naprosto suprově. Kopírování jde oběma směry, takže se Navicat chová, jako kdyby se pod Linuxem narodil. Emulace na jedničku.

Co je naopak divné, je ono slavné Unity v Ubuntu. Nějak si nemůžu zvyknout na tu strohost toho rozhraní. Klasické Gnome mi přijde na obrázcích hezčí. Unity mi přijde takové dělané pro tablet. Ikony máte vlevo, okna nemají menu a nahoře vlevo máte pár ikonek systémových služeb.

Práce s plochami je v Unity nedotažená a rozhodně není tak pohodlná jako v Gnome. Určitě existuje způsob, jak to vylepšit, ale zatím jsem nepřišel na to jak.

Co je super, moje oblíbená Typora funguje i v Linuxu. A nevypadá vůbec špatně. Handbrake je tu taky jako doma. Jen kdyby ten Gimp nebyl takový moloch.

Skutečná práce v Ubuntu

Teď přijde ta nejtěžší zkouška. Dám si měsíc na Linuxu. Ani jednou nezkusím Windows, protože ty se stále brání a trucují. Doufám, že se mi podaří najít ty správné aplikace, na které si zvyknu. Ano, dokážu žít bez PowerPointu a Wordu. Umím to ovšem přežít s LibreOffice?

Za měsíc se uvidí, jestli jsem neztratil nic ze svého pohodlí. Však už řeším první problém s media centerem. Hledám program, který přidá tagy k filmům a udělá NFO soubor pro Kodi. Zatím nic z toho, co je doporučené, nefunguje. Nemá někdo nějaký tip?

Jak psát článek. Základní ingredience úspěchu.

Miluju filmové scény, kdy se hlavní hrdina posadí k počítači (většinou je to navíc počítač od Apple) a na jeden zátah napíše článek, který změní svět. Pokud to není tak super text, změní alespoň celé město a z neznámého hrdiny se stane celebrita. Jenže, zkuste si to sami, posaďte se před počítač a zkuste si vyprodukovat souvislý text, který dává smysl a nebudete se za něj stydět. Najednou to není tak snadné, jako první fáze snění, kdy prsty po klávesnici klouzají a odstavce se rodí pěkně jeden za druhým. Psaní obecně je kreativní proces, který má ovšem svůj řád, který se můžeme neustálým opakováním naučit. Jak tedy napsat první pořádný článek?

Hlavní podmínka (není to ještě ingredience) úspěchu je mít důvod, proč by takový text měl vůbec existovat. Nepíšeme totiž pro sebe, ale píšeme pro čtenáře. A ti mají nějaký důvod, proč na stránku přišli a neměli by být zklamaní, když celé dílo dočtou až ke konci. Měli by rozhodně najít to, co hledají. A naším cílem musí být poskytnout řešení na otázky, které laskavý čtenář má ve své hlavě.

Jak tedy napsat dobrý článek? Co je potřeba?

Nejdříve potřebujeme několik vstupních ingrediencí. První a povinná přísada je čas, bohužel toho se často právě dostává nejméně. Navíc, je potřeba, abychom měli nejenom čas, ale i klid. Nikdo nedokáže napsat výborný článek, pokud ho někdo neustále vyrušuje. Když už to jinak nejde, pomohou alespoň dobrá sluchátka. Takže první pravidlo je, že na psaní je třeba si vymezit dostatečný čas. Často se říká, že dobrý článek vznikne za 20 minut, ale to už je třeba mít základní nosnou myšlenku dávno na papíře.

Nosná myšlenka aneb téma článku je další podstatná ingredience. Není potřeba jen v případě, kdy budete psát svůj blogísek o tom, jaký byl další den ve škole a co dělal ten vysněný kluk ze 4. B. Jinak to bez té myšlenky v pozadí nepůjde.

Úspěšní autoři mají vždy systém, jak sbírat, zapisovat, třídit a nechat uzrát dobré nápady. Ta nejhorší věc je napsat článek bez přípravy. Každá myšlenka se musí nechat dozrát jako kyselé zelí. Také potřebuje svých šest týdnů, než je opravdu dobré. Proč by to mělo být s tématem článku jiné, že?

Každému funguje jiný systém evidence nápadů. Někdo používá klasický diář, do kterého si zapisuje každý nápad, co jde kolem. Někdo používá mobil a gmail. Většina ovšem používá Evernote nebo OneNote. Obě řešení jsou srovnatelná a poslouží dobře. Hlavně, poradí si s termíny, obrázky i zvukem. A to přece jenom notes nezvládá, pokud k němu není ještě lepidlo a nůžky.

A tím se dostáváme k předposlední důležité položce při psaní článků. Tou je vypěstovaný návyk. Musíme si vybudovat rutinu pravidelného návratu k nápadům a jejich propojování, rozpracovávání, mazání a v neposlední řadě i psaní.

Od samotného nápadu k psaní článku vede dlouhá a složitá cesta, pokud má článek přinášet obohacení, nový pohled na problém a nebo vyřešit problém, který čtenáře trápí. Musíme se naučit se k našim nápadům vracet a rozpracovávat je. Vědecky se tomu říká rešerše a nenavidí to každý student pořádné vysoké školy.

Každá seminární práce musí obsahovat seznam literatury, která sloužila jako podklad při psaní a formulování myšlenek. To znamená, že si autor našel argumenty pro i proti a dokázal se proti nim nějakým způsobem vymezit. Na Internetu tuhle roli plní odkazy. A jak vidíte, i já jsem se dnes na pořádnou rešerši vykašlal. A je to velká chyba.

Poslední přísada, která pomůže při psaní výborného článku, je dodržený proces psaní článku. O tom ovšem napíšu více v dalším postu.

Jak mám tedy rychle napsat článek?

Občas se stane, že nežijeme v ideálním světě a musíme odevzdat článek mnohem dříve, než bychom ho rádi dokončili my sami. Ostatně, žijeme mezi neustálými termíny a ty jenom honíme. Pak si musíme poradit jinak a udělat věci extrémně zrychleným procesem.

Nemůžeme nechat téma článku několik týdnu dozrát, musíme si pomoci tím, že budeme vyhledávat na Googlu inspiraci. Obvykle je každé téma už nějak zpracované a my budeme hledat ty nejlepší zdroje, ze kterých budeme moci čerpat.

Musíme se také podívat, kolik mají články sdílení. Obvykle ty užitečné, které poskytnou odpověď, mají mnohem více sdílení na sociálních sítích. A z těch se vyplatí čerpat.

Přečteme si články a sestavíme si osnovu, do které budeme sami psát. A pak už jenom nezbývá, než bruslit prsty po klávesnici a psát.

Jak psát zajímavé a čtivé články

Psát atraktivně, to je věda. Není to jenom o našem hlavní téma. Je to i o jazyku a formě a o tom, jak přirozeně text plyne. Nepíšeme totiž sami pro sebe, ale pro ostatní, aby naše články četli a užili si je. Pokud budou spokojení, tak udělají akci, kterou si přejeme. Pokud se jim nebude článek líbit, tak prostě odejdou a budou hledat své štěstí o dům či blog dál. Proto musíme vědět, co se jim čte dobře. Naši čtenáři musí mít pocit, že čtou něco od blízkého kamaráda a že je to napsané tak, jak oni sami mluví. Suma sumárum, napsat zajímavý a čtivý článek (a někdy příště to vezmu víc do detailu) není tak snadné, jak to na začátku vypadá.

Dobrý text je hlavně čtivý (občas by se dalo říct, že je hravý). Slova na sebe logicky navazují a rozvíjejí příběh. Mimochodem, výborný příběh je to, co dělá z hromady slov opravdu dobrý text. Vyprávění musí logicky postupovat od obecného ke konkrétnímu, od tajemna k překvapivému vyvrcholení. Naše umění musí spočívat i v tom, že i odborný text umíme vyprávět jednoduše, volit snadná slova a netrápit čtenáře překomplikovanou větnou strukturou.

Musíme si vzpomenout na ten dril, který jsme zažívali v hodinách češtiny. Dostali jsme téma a museli jsme napsat slohové cvičení. Začít pěkně osnovou a pak plnit stránku textem. Není to špatný postup. O struktuře textu si ovšem napíšeme až někdy příště. A pak musíme na pár věcí zapomenout.

Nesmíme totiž psát úřední sdělení nebo esej do školy, ale text, který zabaví naši cílovou skupinu. Občas musíme hodit za hlavu gramatickou přesnost a správnost, abychom si udrželi pozornost publika. Někdy naopak musíme trochu obrousit hrany našemu jazyku, abychom nepropadli mezi stránky skorem pornografické. Vše lehce umravnit tak, aby se to cílovému publiku líbilo, pobavilo a Google si v textu našel svá důležitá klíčová slova ve správných souvislostech a na správných místech.

V tomhle je čeština podivuhodný jazyk. V Anglii snadno poznáte, kdo je dělník, kdo je manažer a kdo je akademik. Jejich jazyk a projev se dramaticky liší a nemají žádnou tendenci přecházet ze své skupiny do jiné. U nás se umí akademik proměnit v dlaždiče. A i dlaždic dokáže vyprodukovat neuvěřitelně překombinovaný text se spoustou špatně užitých přechodníků. S tím musíme počítat, když se rozhodujeme, jak budeme psát. Naše cílovka totiž může mluvit česky různě.

Jazyk a slova se musí vhodně přizpůsobit našemu hlavnímu téma webu nebo blogu. Jak jednoduše se to napíše, ale mnohem hůře se to realizuje v praxi. Kdo hodně čte, ten má výhodu, protože si dovede představit styl, který cílovou skupinu baví. Bagrista asi bude preferovat jiný text než student bohemistiky, že? Tedy, pokud to není student bohemistiky, co si vydělává na kolej bagrováním příkopů.

Hlavně to musí naši cílovou skupinu bavit číst

Pokud budu mít web o Boženě Němcové, asi budu volit jiný styl a odlišná slova, než bych volil, kdybych psal o hipsterech z Karlína. Maximálně to mohu mixovat, když si chci dělat drobnou legraci z obou skupin. Jak z fanoušků Boženy Němcové (nejen té na bankovce) a nebo z oněch nešťastných cílů moderních vtipů, které už vlastně ani nejsou moc vtipné.

Nejenom obsah a téma musí být zajímavé pro cílovou skupinu. Musí je bavit i provedení, forma a rytmus textu. Musí jim připadat, že článek psal jeden z nich pro ně. Nesmí získat pocit, že je někdo poučuje. Je totiž velký rozdíl mezi vzděláváním a poučováním. Nesmí je překvapit slovíčka, která neznají a nejsou uvedena ani ve slovníku cizích slov.

Chtějí si přečíst něco, co je lehce vzdělá zábavnou formou. On už klasik pedagogiky říkal, že škola musí být hrou. Dnes to často přeháníme, že ze školy zůstává jenom ta hra, ale základní myšlenka byla určitě správně. I každé mládě se učí hraním. A ono to v nás zůstává až do vysokého důchodového věku.

Vyprávěj, nepopisuj

Už od pravěku máme slabost pro vyprávění. Nejlepší knihy spojuje jedno, výborný příběh. Máme totiž vyprávění rádi. Nechceme suchá fakta, vybrané spisy excelovských tabulek nikdy nedobudou první místo v prodejnosti. Ovšem příběh chudé dívky, která si za štěstím šla, ten tu šanci má. Pokud bude navíc i výborně napsaný a vyprávěný.

Stačí se podívat na Ikea. Prodávají nábytek, to je živí. Ovšem, vypráví příběh o tom, jak si můžete sami zlepšit svůj život. A jejich nábytek tam jenom hraje svou tichou část. Příběh je o lidech kolem toho nábytku. Stejně jako OBI prodává příběh o tom, jak si zvednout sebevědomí tím, že si skříň vyrobíme sami. Mimochodem, kdo z nás by to dnes ještě dokázal, že?

Popisnost se dnes příliš nenosí. Ani v odborných textech. Lepší je vyprávět příběh a občas lehce odkazovat na technické detaily, které mohou být zcela stranou. Ono se odkazování na literaturu a další zdroje obecně nenosí. Čtenáře to totiž nudí, přejí si příběh, nechtějí si číst telefonní seznam.

To neznamená, že bychom neměli na naše zdroje inspirace odkázat. Je to slušné upozornit na stránky, odkud jsme sami čerpali při psaní článku. Musíme si ovšem nakonec pečlivě vybírat, které zdroje si vybereme a na ty poctivě odkázat. Neměli bychom článek zahltit mnoha odkazy, protože pak se naprosto ztratí naše sdělení.

Měj názor. Pozitivně si za tím stůj.

Lidi na webu často hledají názorovou kotvu. Na blogu přímo očekávají, že autor nebude jenom popisovat stav věcí. Čekají, že bude mít na věc svůj názor, bude mít relativně pevný názor a bude ho schopen i argumentačně obhájit.

Je to častá chyba, kdy se nám článek nečte dobře. Hledáme v něm instinktivně onu kotvu, od které můžeme začít stavět svůj vlastní názor. A zatím vidíme jenom samý popis a žádný náznak emocí. Když hledáme osobní recenzi nějakého produktu, jdeme spíše po emocích, než abychom chtěli číst podrobný popis. Chceme vědět o zážitcích, zkušenostech a doporučeních.

Mít svůj názor někdy bolí, ale stojí to za to. Je to dobré pro budování věrného publika.

Buď svůj. Na to nezapomínej.

Kdo chce psát, nesmí se za sebe stydět. Musí být připraven čelit útokům a musí ovládat umění pozitivní komunikace. Navíc, mnohdy nás přepadne pocit, že nepíšeme článek na blog nebo web. Často si myslíme, že musíme psát jako kdybychom psali vysokoškolská skripta. Vytahujeme na světlo slovíčka, která jsme naposledy použili na gymnáziu. Každé myšlence věnujeme dlouhá souvětí, kde se nakonec ztratíme ve vztazích mezi větami.

Lidi na webu nehledají beletrii nebo akademickou literaturu. Hledají informace, které potřebují a preferují lehce zábavnou formu. To neznamená, že neocení detailní informace. Ocení, když je autor umí podat tak, že přečtou i článek, co má 3 000 slov. A že na jeho konci budou vědět o něco málo víc, než původně hledali.

Hlavně ocení, když budou mít pocit, že článek napsal ten bezva chlápek odvedle.

Blogování je jako randění (infografika)

Základní pravidla blogování nejsou složitá, když si uvědomíme, že jsou hodně podobná pravidlům úspěšného randění. Ano, i uhánění partnera má svá pravidla, pokud chceme někoho úspěšně ulovit a hlavně udržet. Obecně jsou tu tři fáze – setkání, namlouvání a upevnění. A stejně jako u randění platí, že ne každé rande končí úspěchem, tak i každý, kdo dorazí na web, nebude ten, kdo se bude chtít zdržet a v budoucnu vrátit. Statistiky jsou neuprosné – vztah se rodí z jednoho rande ze sta. Máme snad u blogu čekat lepší konverzi? Ne.

Blogování jako randění
Blogování jako randění

Základní fáze udržitelného blogování jsou:

  1. setkání;
  2. namlouvání;
  3. upevnění.

Setkání nám většinou docela jde, pokud překonáme svůj ostych někoho oslovit. A s tím je většinou největší potíž. Všichni se totiž tváří tak nedobytně a zadaně. Skrývají tím svou vlastní nejistotu. U blogu je to stejné. Musíme překonat svůj ostych a udělat si pořádné self-promo. Bez reklamy po nás prostě na začátku ani pes neštěkne.

Musíme působit atraktivně a zajímavě. U blogu je to hlavně o designu, který není stejný jako u valné většiny ostatních blogů. A o atraktivních a pozitivních titulcích. Co si budeme nalhávat, první dojem je o vzhledu. Do mozkovny nám totiž nikdo nevidí.

Namlouvání je kritická fáze, kdy už nehraje první housle jenom onen fyzický vzhled. A taky je to část, kdy můžeme všechno pokazit. Jak se říká, vypadalo to hezky, ale pak to otevřelo hubu. A kouzlo zmizelo jako mávnutím proutku.

U blogu je to fáze, kdy můžeme návštěvníka lehce odradit, pokud jsme příliš útoční, až příliš humorní a nebo zanecháme dojem, že jsme sami dost bezradní. Blog je tu proto, aby poskytl odpovědi na otázky, není tu od toho, aby ještě více situaci zamotal. Občas na to zapomínáme, že blog má hlavně pomoci. A musí být jasně čitelný, aby si ho návštěvník dokázal jasně zařadit.

Upevnění je poslední fáze, kdy se věnujeme budování a posilování vztahu. To je o tom, že se staneme předvídatelní a bude na nás spoleh. Už víme, že si navzájem můžeme sednout, jenom se nesmíme moc překvapit. Otevíráme se navzájem a nakonec si mnohdy i plácneme, že bychom to tedy mohli zkusit.

U blogu je fáze namlouvání o tom, že čtenář ví, jak často se na blogu publikuje a nečekají ho žádné zásadní zvraty v hlavních tématech blogu. Také ví, že články mají obvykle svou délku a nenechávají věrného čtenáře na pochybách, co si má vlastně myslet. A neurazí ho.

Vidíte, kdo si našel partnera a udržel, tak ten má stejnou šanci i při blogování. Jen nebude mít věrného čtenáře jednoho, ale budou jich stovky, časem možná i tisíce. A v tom je blogování super, že věrnost tu není jen o jednom, ale o mnoha.

Proč je návštěvnost webu důležitá?

Stačí si představit modelovou situaci. Když si otevřete obchod, asi ho také budete chtít na hlavní ulici. A proč? Bude tam chodit hodně lidí kolem a ti se budou se dívat do výloh. Ti odvážnější vstoupí dovnitř a někteří si dokonce i něco vyberou a zaplatí. A čím více lidí chodí kolem výloh, tím větší šance je na konverzi, jak se moderně říká prodeji. A vysoká návštěvnost – to je prakticky to samé jako široká a rušná hlavní ulice ve městě. A celé SEO je postavené na tom, jak dostat náš obchod do lepší ulice. Jenom proto, aby stoupla šance na prodej. Kdo je vidět, ten víc prodá. Kdo umí lépe přilákat a uvnitř uspořádat, ten prodá ještě více.

Vysoká návštěvnost má své zastánce, ale má i hromady odpůrců. Je pravda, že některé weby to se svou honbou za vyšší návštěvností přehnaly. Dnes se mnohá online média dostala do spirály honby za dalším kliknutím, která pro ně v dlouhodobém pohledu nemůže dopadnout dobře. A rychle klesá informační hodnota jednotlivých článků, protože jejich cíl je jiný – vygenerovat další klik a přilákat dalšího návštěvníka.

Za ostentativní ignorování návštěvnosti obvykle horují ti, kteří by si vysokou návštěvnost moc přáli, ale nějak jim chybí. Důvodů mohou být opět spousty – boj proti větrným mlýnům, příliš plný malý rybník a nebo čistě intelektuální povznesenost. A často za tím stojí prostě naprosto prázdný rybník, to jest, že dané klíčové téma blogu nevyvolává žádnou odezvu ve veleváženém obecenstvu.

Často se říká, že důležitá je ta správná návštěvnost. Lepší odpověď je, že důležitá je vysoká návštěvnost s vysokým podílem cílové skupiny. To je onen cíl každého webu nebo blogu. Neboť s vysokou návštěvností se dají dělat opravdové divy. A dají se na tom vydělat opravdu zajímavé peníze.

Vysoká návštěvnost bez osobnosti nejde

Začínající blog to má hodně složité. Nikdo ho nezná a nikdo ani pořádně nezná autora. Prorazit prvním článkem je prakticky nemožné, protože autorita autora, to je nic. Nikdo ho nebude brát vážně, dokud se nevypracuje. Návštěvnost webu je tedy prakticky nulová.

Vybudovat si svou autoritu a uznání je běh na dlouhou trať. Nejen u cílové komunity, ale i Google je z podstaty nedůvěřivý. Starý obsah má ve výsledcích vyhledávání vždy přednost. A nový web musí patřičně zestárnout, než se mu dostane důvěry.

Existuje hodně návodů, jak si vybudovat svou autoritu v komunitě, ale všechny mají jedno společné. Nejsou jednoduché a žádají si čas. Nikdo nedokáže dosáhnout vysoké návštěvnosti prvním příspěvkem, pokud tedy není formát typu Tomáše Čupra.

Proto je důležité se soustředit na jasné a dosažitelné krátkodobé cíle, abychom nepřišli o veškerou motivaci pokračovat. Každý si musí najít svou cestu, jak si vybudovat svou autoritu v cílové komunitě. Ne každému se to podaří, ale pokud si půjdeme vlastní cestou, tak se k uznání jistě dopracujeme.

Co přináší vysoká návštěvnost

Rozhodně přináší pocit, že se dostavil ten úspěch, o který nám od začátku šlo. Ať už jsme si definovali naše cíle jakkoliv, vysoká návštěvnost znamená, že je o náš web nebo blog opravdový zájem. Samozřejmě, záleží hodně i na tom, jak se té návštěvnosti dosáhlo. Zda je to krátkodobá záležitost nebo je to dlouhodobě udržitelné.

Vysoká návštěvnost je také potvrzení, že jsme v našem niché správně. Nejen, že je to niché dost velké, ale také, že náš blog vyvolává patřičný zájem. A o to jde. Bez návštěvnosti se nám nikdy nepodaří vybudovat zapálenou komunitu. Nebude se o nás mluvit, protože nebude o čem mluvit.

Návštěvnost nám dovoluje dělat různé experimenty. Můžeme si dovolit hrát s tím, co bude fungovat lépe. A výsledky budou statisticky validní. Měnit stránku na základě toho, že pro pět lidí to fungovalo lépe, to se nevyplatí. Pokud to ovšem funguje lépe pro tisíce, pak na tom asi něco bude.

A nakonec, bez vysoké návštěvnosti pravděpodobně nebude ani vysoký zisk. A co si budeme nalhávat – naprostá většina webů tu je kvůli prodejům a zisku. A mít vysokou návštěvnost, to znamená, že si můžeme dovolit hrát si a věnovat se tomu, abychom měli i pořádnou konverzi, marži a tak nějak celkově v cajku ostatní finanční ukazatele, co mají v bance rádi. I investoři je obvykle milují.

Běžné mýty o vysoké návštěvnosti

Obvykle se musíme vyrovnat s několika mýty, když si sami chceme odpovědět na otázku, zda nám honba za vysokou návštěvností webu stojí za to. Obecně platí, že vysoká návštěvnost je fajn, ale pokaždé se může najít hnidopich, který se nám bude snažit zkazit radost. Bude mluvit o několika „pravdách“, ze kterých se časem staly mýty. Některé jsou hluboce zakořeněné a některé jsou naopak lehce vyvratitelné. Tak si je pojďme vzít pěkně jeden za druhým.

Mýtus těch pravých výsledků vyhledávání

Nikdy nevěřte nikomu, že dokáže donutit Google, aby přiváděl ty pravé návštěvníky. Nikdo to nedokáže. Ani Google totiž přesně neví, co hledáme. Odhaduje, co by se nám mohlo líbit. Jistotu ovšem nikdy nemá. Často slýcháme o tom, jak Facebook a Google ví víc, než my sami o sobě. A stejně, jako se v sobě nevyznáme my, ani Facebook neví, co přesně se nám honí hlavou.

Google k nám bude posílat lidi omylem. A nebude jich rozhodně málo. A bude jenom na nás, jestli dokážeme i tyhle náhodné příchozí zachytit, zaujmout a provést nějakou užitečnou konverzi. Musíme ovšem počítat s tím, že úspěšnost nebude právě oslnivě vysoká.

Mýtus přesného zacílení

Mluvený jazyk je krásný, ale není jednoznačný. Jinak bychom ani neříkali, že jeden o voze a druhý o koze. Sami občas přesně nevíme, o čem je sdělení. A nemůžeme to očekávat ani od Googlu. Od Bingu už vůbec ne, ten se tyhle triky ještě stále učí.

Pokud někdo slibuje, že umí napsat text tak, že bude přitahovat tisíce přesně zaměřených návštěvníků, tak dost kecá. V návštěvnosti bude vždy hodně balastu. Budou tam ti, co hledají tu kozu a my jim nabídneme pohodlný luxusní vůz.

Nikdo nemá na webu chirurgický skalpel, aby přesně oddělil užitečné svaly od sádla. Vždycky budeme muset umět pracovat s nějakou kombinací. A budeme se muset naučit, jak si vyfiltrovat to, co je pro nás užitečné.

Vysoká konverze je také mýtus. Tím, že nedokážeme přesně zacílit a navíc i prostý zájem ještě neznamená to, že sdílíme i společné cíle, tak není dobré očekávat, že budeme mít konverzi v desítkách procent.

Mýtus rychlých výsledků bez práce

Vysoká návštěvnost, která je dlouhodobě udržitelná, nepřijde sama od sebe. Google je dnes dost vybíravý a snaží se pochopit, o čem je celý web předtím, než začne brát jednotlivé stránky vážně. Počká si, jaká klíčová slova na webu jsou a jestli jsou v souvislostech, které se dají očekávat.

Pokud nebude blog růst, nedostaví se ani ona vysněná vysoká návštěvnost. Takové jsou zákony online světa. Bez práce nejsou koláče ani tam.

Jak se inspirovat pro další článek?

Psaní blogu je o nápadech, dobrém téma, trpělivosti a pravidelné inspiraci odjinud. I tak se stane, že najednou chybí chuť ťukat do klávesnice a člověk jenom kouká na prázdnou stránku. A prostě neví, jak dál. Z času na čas je to normální, ale třeba s tím bojovat. Jinak nám hrozí, že se časem přestanou na blogu objevovat nové články (neboť každý další bude víc a víc bolet). Musíme si vymyslet vlastní systém, jak si skladovat nápady, metafory a analýzy na horší časy. A jak se nechat inspirovat od ostatních. A hlavně, jak nezapomínat.

Tvůrčí krize je nedílnou součástí tvůrčího procesu a nelze ji jen tak vymazat. Každého někdy potká blok, dokonce i takovou mzdovou účetní, která svou práci dělá třicet let. Zablokujeme se a nevíme, jak dál. Není to čas na paniku, je to moment, kdy se musíme vrátit zpátky ke svým poznámkám. I ten nejlepší mozek potřebuje z času na čas nakopnout, a proto musíme mít dobře uložené nápady na horší časy.

Málokdo je tak dobrej, aby měl každý den naprosto úžasný a bezvadný nápad. Většina z nás má většinou nápad, když se to hodí nejméně, a proto je potřeba si vyvinout systém, jak si nápad zapsat. A také systém, jak se k tomu nápadu po nějaké době vrátíme. Budeme schopni ho detailně rozpracovat a propojit s ostatními články na blogu.

Obvykle si neuvědomujeme, že psaní blogu je srovnatelné s psaním románu. Stačí se ohlédnout zpátky a udělat si malou statistiku o tom, jak dlouhé jsou příspěvky, které publikujeme. Mnohdy jsou články delší než 2 000 slov, což je už rozsah celkem rozsáhlé povídky. A za nějaké delší období je to naprosto srovnatelné s délkou knihy. A při psaní knih je tvůrčí krize běžná. Tak proč by nás to nemělo potkat při psaní blogu. Zejména, pokud jsme si sami stanovili cíl a dali jsme si osobní závazek. Ten totiž dokáže v některých momentech pořádně tížit.

Kdo miluje pořádek, ten má při psaní blogu velkou výhodu. Umí si uspořádat myšlenky a umí se už ke svým nápadům vracet. Každý nápad je totiž lepší, když se nechá dozrát, stejně jako maso je lepší, když se nechá pár dní viset. A každý autor si musí najít svůj systém, jak dobrý nápad neztratit. Nejen v překladu. A taky si umí nápad zaznamenat, když ho najednou přepadne. První obecná rada je, že dobrý článek se většinou narodí u uklizeného pracovního stolu. Ukliď si a utři prach. Fakt to pomáhá. I když to asi nezvládnete stejně jako tady.

Kdo nečte, má to hodně těžký

Nejlepší je některé věci si říct naplacato. Bez čtení to nepůjde. Je tu základní pravidlo, které nejde obelstít. Ten, kdo dobře píše, ten i hodně čte. Nemusí to být nutně jenom knihy, ale věnuje podstatnou část volného času tomu, aby četl, o čem píšou ostatní.

Nejenom, že tím získá inspiraci. Vytříbí si i styl, rozšíří si svou slovní zásobu. Co si budeme nalhávat, dnešní SMS komunikace nemá právě pozitivní vliv na bohatost našeho slovníku. Jak se svět kolem nás zrychluje, tak se naše komunikace zjednodušuje. Přitom dobrý blog je o tom, že se na něm občas objeví nečekaná slova, která opět vyprovokují naši zvědavost.

Blogování je inspirativní samo o sobě, protože v sobě opět objevíme onu kreativní personu, kterou jsme pohřbili někde hluboko uvnitř sebe. A blogováním je pomáháme vykopat a dostat zpátky na povrch zemský. Proto je pro tolik lidí blogování tak uvolňující. A proto si tolik lidí i dnes vede deník.

První krok k inspiraci pro další článek je tedy o tom, že se musíme vrátit ke čtení. A taky, že si my sami musíme postavit náš inspirativní prostor.

Čti, o čem píšou ostatní, hlavně v tvém niché

Feedly je první velký zdroj inspirace. Je to vlastně klasická RSS čtečka. RSS už prý mělo být dávno mrtvé, ale pro autora blogu je to nejlepší zdroj inspirace. Navíc, je to i spořič času, protože nemusíte procházet desítky webů, abyste zjistili, co publikovali nového. Vše je na jednom místě.

U RSS má výhodu ten, kdo je organizovaný. Každý zajímavý blog se v ní musí objevit a je třeba ho i správně zařadit. To znamená, že je fajn si vyčlenit čas na přidávání nových zajímavých zdrojů. A ty které se neosvědčily, by měly okamžitě Feedly zase opustit. V okamžiku tvůrčí krize pak není třeba hledat mezi desítkami blogů, ale stačí se podívat do skupiny, která se věnuje danému téma.

Kdo si umí svou Feedly dobře uspořádat, ten získá i rychle články, na které chce odkázat. A jak známo, to má Google rád, když nejsou příspěvky osamocené. Má rád, když staví sítě. Navíc, všichni máme rádi články, které rozvádějí myšlenky těch ostatních.

Inspirace se mnohdy skrývá v odkazech. Nezbývá, než na odkazované články klikat a číst. A číst. Mnohdy objevíme další svět, o kterém jsme vůbec neměli tušení. A to je často nekonečný zdroj inspirace. Další rada tedy zní, že se nesmíme bát odkazů. Na mnohé musíme klikat s radostí, abychom se dozvěděli více.

Pocket je další dobrý zdroj inspirace (a výborně se hodí na ukládání odkazů z předhozího odstavce). Na rozdíl od Feedly není o tom, že sledujete programově nějaké weby. Je k tomu, abychom se mohli vrátit k jednotlivým článkům, které se nám líbí. Proč si jednoduše při cestě v autobuse něco neuložit na později.

Nejlepší je vyhradit si jeden den v týdnu, kdy si prostě přečtete, co se objevilo za minulý týden zajímavého a zapíšete si témata a nápady, které by se mohly objevit v novém článku. Nemusí to být propracované, stačí to mít poznamenané. A vrátit se k nápadu ve správný čas.

Sociální média

Sociální média jsou žrout času. Pokud se člověk nudí, dokáže na Instagramu brouzdat celé hodiny a dívat se na tu záplavu fotek o jídle, svalech, módě, cestování a západech Slunce. Neomrzí to. A občas se z toho může zjevit i okamžitá inspirace. Sociální média nejsou ovšem jenom Instagram a Facebook. A dokonce to není ani jenom Snapchat. Inspirace se obvykle nejlépe hledá na síti, která se dnes považuje za odepsanou. A top je Twitter. Ten totiž funguje nejlépe, je to totiž hlásná trouba, kam se vyvěšují informace o nových článcích a zajímavých faktech.

Twitter je taková otevřená hlásná trouba. V tom je jeho kouzlo i prokletí. Různé automatizované systémy dokázaly Twitter zahltit, ale stále platí, že dobře vybraná komunita, ve které jsou vlivní a uznávaní autoři, dokáže vygenerovat velké množství inspirativních myšlenek.

Kdo to myslí s psaním blogu vážně, musí mít dobře vyladěný Twitter účet. Nemusí mít tisíce sledujících, musí mít stovky těch, které sám sleduje. Od nich totiž mohou přijít provokativní myšlenky, ze kterých může vzniknout jeden z nejlepších příspěvků na blogu.

Někdo se inspiruje i na Instagramu. Hlavně pro holky s fashion blogy to bude ten nejlepší zdroj nových nápadů. Pro ty, kteří na blogu vaří, pro ty to bude také to pravé sociální médium. Jak se říká, někdy je jeden obrázek za tisíc slov. A v módě a ve vaření to platí stoprocentně.

Sociální média mají ovšem jeden zásadní problém. Mají jenom teď, nemají žádné pak. Inspirace přijít může, ale může být také špatný okamžik, kdy všichni jenom píšou o tom, kde byli na obědě a s kým se potkali. Nemají pamět a vyhledávání je občas přehlídka sebemrskačství.

Když ovšem chybí inspirace a psaní nemá právě šťávu, pak nic nemá na lelkování na sociálních médiích. Jen je třeba si zapisovat to zajímavé.

Lenoš nebo cvič. A nebo dělej něco jiného.

Říká se, že lenošení je k ničemu. Není to pravda. Mozek pracuje na plné obrátky i při lenošení. A občas se můžeme nudit tak moc, že se nám začnou už známé věci propojovat novými způsoby. I to je součást tvůrčí invence.

Občas je prostě dobře se zvednout od monitoru a jít dělat něco jiného. Nechat mozek dobře odpočinout a namáhat se jinak. Jít si zaběhat, projít se do parku a nebo jezdit na kole. Někdo jde nakupovat. Důležité je dělat něco jiného. Jen si je nutné s sebou vzít blok na nápady, protože nějaký určitě přijde. A my máme tendenci ho zapomenout.

Analyzuj svá data

Nejbolestivější zdroj inspirace. Podívat se do vlastních dat a podle nich se rozhodnout, jaký další článek by se líbil našim čtenářům. A přitom Google Search Console (bývalé Google Webmasters Tools) jsou takovým malým zlatým dolem.

Google nám zde napovídá, jak si naše stránky stojí v porovnání s konkurencí. Naznačuje, která klíčová slova jsou ta pravá, abychom rychle zvedli návštěvnost do výšin.

Z času na čas se vyplatí si stáhnout svá data a pustit se do práce s Excelem. I při tom člověk přijde na jiné myšlenky. A může objevit zlatý důl, který se vyplatí vytěžit.

Vyplatí se blog zdarma?

Stačí vyhledat v Googlu „blog zdarma“ a vypadnou desítky nabídek, jak začít blogovat zcela zdarma. Je to tak snadné, ale můžeme si tím hodně zkomplikovat budoucnost, pokud nemáme jasnou představu, co od svého nového webu budeme chtít. Přitom je potřeba se nejdříve zastavit a pořádně se rozhodnout, jestli nakonec onen blog zdarma pro nás nebude ta nejdražší volba. S každou službou zdarma se obvykle vážou i nějaká omezení. Někdo na ně nemusí narazit, někoho mohou naopak pořádně omezit v jeho rozletu a růstu. Největší a často i poslední výhoda je, že se na začátku nic neplatí. Později se naopak může platit téměř za vše, a proto je dobré si přečíst všechny podmínky předtím, než se do blogování pustíte. A také je dobré si uvědomit všechna ta omezení, které nabídka zadarmo obvykle přináší.

Výborný blog se dá provozovat i zadarmo, třebas 365tipů je krásný příklad, jak naplno využít to, co se nabízí zcela zdarma. Má vysokou návštěvnost a člověk nijak nepozná, že běží na platformě, která je zcela zdarma. Nemusí se starat o to, jestli je vše správně nastavené, prostě jenom píše. Každý den, kromě víkendu.

Problém by nastal jen v případě, kdy by mu najednou začal být kabátek trochu těsný. Má štěstí, že používá WordPress.com, tam je skoro vše v základu. Ovšem, už za trochu jinou šablonu se musí platit. Za eshop se musí platit ještě mnohem víc. A tak se dá pokračovat v celém seznamu dál a dál. Zatím a pravděpodobně nikdy tenhle blog nebude nic navíc potřebovat.

Nejlepší investice je zamyslet se, jestli je blog nebo web zdarma to pravé řešení pro nás.

Co přesně od blogu chceme?

Předtím, než se pustíme do blogování, musíme si dobře vyhodnotit důvody, proč chceme blogovat. Je to nejlepší postup, kterým se možná vyhneme několika osudovým chybám (a nebo taky ne, ale aspoň se budeme moci utěšovat, že jsme si dali tu práci). Každý z nás má trochu jiný důvod a je klidně možné, že nikdy žádnou extra funkci potřebovat nebudeme. A pak je pro nás blog zdarma opravdu to pravé řešení.

Musíme si jasně říct, zda blog bude mít nějakou další funkci jako například:

  • prodávat zboží nebo služby;
  • shromažďovat emailové kontakty;
  • upozorňovat na akční nabídky;
  • vydělávat na inzerci;

Není to žádná raketová věda, ale pokud si vybereme špatné řešení, už se nám bude těžko měnit. Na Internetu je sice hodně věcí snadných, ale některé se mění za pochodu už jenom těžko a není to práce pro každého.

Jen se při plánování nového blogu vyplatí myslet na to, proč ho spouštíme. Mít jasno je něco, co se počítá, protože to omezí rizika. A hlavně, budeme schopni jasně vyhodnotit, zda je pro nás nabídka webu zdarma dostatečná. A nebo jestli potřebujeme něco navíc.

Kdy se opravdu vyplatí mít blog zdarma?

Použít web nebo blog zdarma stojí za to, když si nejsme jistí, jestli se z toho stane naše vášeň, kde budeme schopni a ochotni překonávat obtíže. Bez nějakých zásadních finančních investic dostaneme příležitost si ověřit, že je to to pravé pro nás.

Pro nového autora je to dobrá volba, jak si zkusit, zda máme téma, kterému se dokážeme věnovat. Zda ho dokážeme rozvíjet a jestli také dokážeme udržet nějaký rytmus v našem psaní. Až příliš mnoho blogů končí opuštěno bez toho, že by tam byla alespoň jedna zmínka o tom, proč s tím autor skončil. Na webech provozujících blogy zdarma je až příliš mnoho opuštěných pomníčků.

Také nám nesmí vadit, že často provozovatel webu vystaví na blogu své vlastní reklamy. A vy z toho nebudete nic mít, protože je to cena za to, že je to prostor zdarma. Je to prostě obchod jako každý jiný, kreativní prostor za obsah, kolem kterého je cizí inzerce.

Kdy už se vyplatí vlastní řešení?

Pokud to myslíme s blogováním vážně, tak bychom se měli vyhnout všem řešením zdarma vyhnout širokým obloukem. Není to proto, že by mohla být nespolehlivá. Nebudeme mít náš web plně v našich rukách. Budeme muset pracovat s kompromisy. A také se může stát, že provozovatel zmizí i s našim obsahem.

Jakmile chceme mít blog jako součást promyšleného marketingového mixu, musíme zapomenout na to, že bychom ho provozovali na nějaké službě zdarma. Brzy bychom objevili všechna omezení, která se nám dostanou do cesty. V takovém případě potřebujeme, abychom si mohli nainstalovat cokoliv nás napadne. A to se nám u služby zdarma určitě nepovede.

Některé weby zdarma umožňují přidat eshop. Je v tom obvykle nějaký háček. Například pro lidi z České republiky potom může být nákup hodně trnitá cesta. Eshop je vždy lepší mít na své vlastní doméně a mít ho plně pod kontrolou. A nebo používat specializovanou službu. Elektronické nakupování není tak snadné, jak na první pohled vypadá. Udělat ho tak jednoduché, jak je to jen možné, je složitá záležitost.

Úspěch na Internetu je často o tom, jak dobře umíme číst různé reporty o návštěvnosti. A tady je největší kámen úrazu všech služeb zdarma. Analytika není jejich silná stránka. Obvykle si velmi dobře data o návštěvnosti chrání a i s autory sdílí jenom to nejnutnější. Rozhodnout se pak, kudy se vybrat, to je oříšek, když vám chybí relevantní data.

A poslední případ, kdy se vůbec nevyplatí uvažovat o nějakém řešení zdarma. Pokud chcete podnikat, pak je to velké riziko se spolehnout na řešení zdarma. Nepřidá to na důvěryhodnosti. A může vás to v budoucnu poslat do kytek. A za to ty ušetřené stokoruny určitě nestojí.

Nemůžeš se soustředit? Zkus Pomodoro techniku.

Dnešek nepřeje soustředění. To pravé umění se najde obvykle jenom ve filmech z Tibetu a tam ho ovládají jenom mniši. My ostatní se za něčím neustále honíme a snažíme se chytnout každý termín. Máme dokonce nový termín „fear of missing out“. Prostě strach, že něco nestihnete, že nějakou akci prošvihnete. Vždyt na Facebooku žijí všichni tak skvělé životy, oproti tomu vašemu nudnému. A my se musíme snažit toho tolik stihnout. Těkáme, začínáme víc projektů, než dokážeme smysluplně dokončit. Nezastavíme se. Neumíme už dotáhnout jednu věc až do konce. O tom to ovšem dnes není. Je to o umění soustředit se na jednu věc, o kterou jsme přišli. A Pomodoro technice, která může pomoci získat zpět umění soustředit se na to podstatné pro nás.

Moderní technika našemu soustředění nepřeje. Soustředit se u počítače je složité, když je připojený k Internetu a tam se nabízí tolik možností, jak si odskočit od důležité práce k lehké zábavě. Jenom jeden článek, jenom jeden status. Ani mobilní telefon není přítel. Nečeká, až někdo zavolá, ale notifikace vyskakují prakticky neustále. Ono se toho na tom Twitteru děje tolik najednou. Co kdyby nám utekl nějaký super vtip, že?

Chybí nám sebekázeň, protože ztrácíme pojem o čase, který ztratíme tím, že se necháme vyrušit. A upřímně, obvykle to není naše okolí, které nás ruší. Často jsme to my sami, kdo si dovolí onen luxus nechat se vytrhnout ze svého tichého soustředění.

Proč se nesoustředíme na jednu věc?

Na Ars Technica vyšel už před drahnou dobou článek o tom, jak lidé stále používají starý Mac OS 9, protože jim dává onen pocit, že se mohou soustředit na to, co chtějí dělat. A celé je to o tom, že stále používá onen kooperativní multitasking, kdy se aplikace rozhoduje, zda povolí i ostatním aplikacím, aby se dostaly do popředí.

Kdo si pamatuje MS DOS, ten ví, o čem mluvím. Ona černá obrazovka s kurzorem ve WordPerfectu dávala jasně najevo, že něco dalšího se bude dělat, až se dopíše dokument. Přepnout bezbolestně do jiné aplikace nešlo. V systému byl jasně zakódovaný přístup, že jedna aplikace se rovná jeden úkol a všechny se řeší postupně.

Tehdy jsme se jasně soustředili na jednu věc a když jsme ji dokončili, tak jsme se pustili do další. Svět byl obecně pomalejší a ostatní předpokládali, že se jim nepodaří vás lehce zastihnout. I domluvit si rande, to bylo napevno, protože pak už to nešlo zrušit. Dnes je to otázka jedné zprávy, že sorry, nestíhám.

Za ta léta multitaskingu jsme si vypracovali slušnou poruchu soustředění. Úkoly přichází z mnoha stran najednou a je těžké se rozhodnout, jakým prioritám se budeme věnovat. A ještě se necháme rušit sami sebou.

Pomodoro technika jako odpověď

Nejlepší je upozornit na to nejdůležitější hned na začátku. Pomodoro technika nám nepomůže si srovnat priority v životě a v práci. Předpokládá, že víme, co je pro nás důležité, naléhavé a co máme prostě rádi. A že si dokážeme vyhradit čas na to, abychom se našim prioritám věnovali.

Od toho jsou tu různé techniky Get Things Done, které pro pár lidí fungují výborně, naprostá většina je po nějaké době opustí, protože správa celého systému se pro ně stane až příliš velkou zátěží. Navíc, obvykle sami moc dobře víme, co je důležité. Jen se nám do toho třebas moc nechce. Mně se například v práci hodně ulevilo, když jsem si nastavil, že emaily, kde jsem jenom v kopii, jsou světle šedé, takže je skoro nevidím. A prostě je vůbec nečtu, protože pokud je něco důležité, tak to dostanu přímo. A nebo ještě lépe, dotyčný mi zavolá.

Pomodoro technika je v principu velmi jednoduchá:

  1. Každému úkolu se vyhradí prvních 25 minut;
  2. Následuje 5 minutová přestávka;
  3. Dalších 25 minut;
  4. Po třech opakováních následuje delší přestávka;
  5. A tak stále dokola.

Jasně, existují i pokročilejší pravidla, ale pro začátek to úplně stačí. A v čem je to kouzlo? Je v tom, že se musíme plně ponořit do našeho úkolu a těch 25 minut mu opravdu věnovat. Vypadá to jako docela málo, ale za tuhle dobu stačí člověk obvykle vyřídit například většinu emailů, co mu dorazila.

A pak se odmění tím, že se 5 minut věnuje tomu, co ho baví (o něco málo víc třebas tady). Protáhne se, uvaří si kafe, prohodí pár slov s kolegy, zavolá si do banky, udělá pár kroků. Mobil a zábava patří do oněch krátkých přestávek. Při práci opravdu ruší.

Výhoda pomodoro techniky je v její jednoduchosti. Není se třeba učit žádná složitá pravidla a měnit si systém zaznamenávání úkolů. Obvykle si stačí první ranní úsek vyhradit k naplánování zbytku dne. A počítat s tím, že s přibývajícím časem se musí prodlužovat přestávky, nikdo totiž nevydrží pracovat jako robot bez následků.

Pár rad k Pomodoro technice

Chytrý mobilní telefon je zlo. Minimálně v okamžiku, kdy se snažíme pracovat. Ono je to tedy dost neslušné, i když jsme s kamarády na večeři. Mobilní telefon má své místo v tašce nebo ve stolu, když chceme něco opravdu dokončit. Je to totiž věc, která nás jenom ruší, místo aby nám pomáhala. Pokud tedy nejsme youtuber, pro kterého je to pomůcka, jak si vydělat peníze. Zkus někdy telefon nevytahovat z tašky. Svět se nezhroutí a ty toho uděláš mnohem víc. A nezvednout telefon, to není neslušné. Vždy se dá zavolat zpět, až se vám to hodí. Nemusíme telefonovat, když se to hodí ostatním. Nenechte si rušit své pomodoro okamžiky.

Tím, jak je celá metoda jednoduchá, tak existuje mnoho aplikací i online řešení, které pomodoro podporují. Vyber si tu, která ti vyhovuje nejvíc. Každý máme trochu jiný vkus a čekáme něco jiného. Jsou základní řešení, které jenom počítají čas, až po aplikace, které přiřazují jednotlivé úseky k různým projektům a klientům. A dobrá rada, nepřekombinuj, abys ses nestal otrokem.

I když vypadá pomodoro technika lákavě a jednoduše, musíš dodržet jedno pravidlo. Nepřepal začátek. Nejsme na světě, abychom se hned zničili. Stačí, když se budeš metodě věnovat pomalu a konzistentně. Nakonec ti sama přejde do krve a budeš si automaticky řadit úkoly tak, abys dosáhl toho, o co ti jde.

Jak si najít to správné téma pro blog.

Není jenom důležité si najít to správné téma blogu, je potřeba se jej i potom důsledně držet. Jen tak dosáhneme toho, že náš blog bude dostatečně důvěryhodným zdrojem informací,který budou mít čtenáři i Google rádi. O to jde, abychom měli v komunitě dostatečně respektovaný a silný hlas. Obecně, proč lidé čtou a hledají články na blogu? Hledají odpovědi na své problémy. Chtějí získat informace. Občas touží po pobavení (to ovšem není tak časté, jak si obecně myslíme). Dobře vymezené téma blogu je velká konkurenční výhoda, která navíc narůstá s časem (a vůbec, jak si založit úspěšný blog).

Blogy často ke svému hlavnímu téma dospějí metodou pokus-omyl. A mnohdy jim trvá celá léta, než si najdou téma, které se stane jejich dojnou krávou (která navíc poté funguje celá léta). Obvykle to začíná jedním článkem, který je v onen moment off-topic. Jenže se on se začíná líbit a Google ho silně preferuje ve výsledcích před ostatními.

V okamžiku, kdy je rozdíl v návštěvnosti viditelný, tak autor začne přemýšlet a pomalu mění zaměření celého blogu. Začíná ustupovat osobní příběh a přichází onen niché pohled na celou oblast. A z něj postupně vyroste nové téma a hlavní zdroj návštěvnosti. Původní témata se eliminují a méně nových zabere jejich pozice.

Proč je dobré jasné vymezení hlavního téma blogu?

Řekněme si to jasně, osobní blog o tom, jak žijete, dnes už skoro nikoho nezajímá. Tyhle blogy se přesunuly tam, kam patří, na Facebook a Twitter. Ty osobní blogy, které úspěšně žijí dál, se na svět dívají ze svého niché. Neblogují o životě, blogují o vývoji ve svém niché. O jeho aplikaci na životní situace. To je jeden důvod, proč je dobré si od samého počátku jasně vymezit svůj prostor.

Metoda pokus-omyl také může vést k cíli, ale je nejdražší a rozhodně nezaručuje výsledky. Je to spíše o štěstí, že se podaří natrefit na zlatou žílu na velkém lánu s pšenicí. Taky se to může stát a teoreticky to není vůbec vyloučené, ale bude to hrozná makačka.

Klasický marketing říká, že nejlépe prodává ten, kdo je jiný. Ten, kdo si umí vybudovat svou vlastní pozici, názor a nemusí se neustále srovnávat s ostatními. Takový si umí udržet své klienty. Stačí vyměnit produkt za blog a klienty za návštěvníky. Proto je dobré se vymezit a odlišit.

Vymezení a odlišení je prvním krokem k úspěchu. Často se totiž nestane, že si vybereme téma, které ještě není obsazené. Nemít žádnou konkurenci na Internetu, to se nestává příliš často. Například blogů o jídle nebo módě je přehršel.

Jít do úplně stejného téma znamená, že se hodně nadřete, než se podaří vybojovat nějakou slušnou pozici. V tom případě se určitě vyplatí se ponořit o jednu úroveň níže a vybrat si jako první nosné téma takové, které je specifické. Například stačí začít psát o rychlých jídlech pro malé děti. O jídlech, která jsou zdravá, dětem chutnají a dají se i rychle připravit. Stejně tak v módě se můžeme soustředit jenom na sukně. Je totiž jednodušší ovládnout úzce vymezené niché, než se snažit zasáhnout všechny.

Vymezení má samozřejmě dopad na celkovou potencionální návštěvnost. Nemusí být ovšem nutně negativní. Často máme totiž větší šanci na výborné skóre ve svém úzkém niché. A je lepší posbírat 60 procent celkové návštěvnosti ve své nice, než paběrkovat ve větším rybníku. Tam už jsou totiž větší ryby, které mají svůj brand a svou důvěryhodnost. A my na důvěryhodnosti musíme ještě pracovat.

Není to o tobě, je to o tvých návštěvnících

Hledání toho pravého téma není jenom o tobě. Je to hlavně o návštěvnících. Co si budeme povídat, vysoká návštěvnost je základ, na kterém se dá stavět. Veškeré prodeje, sbírání emailových kontaktů a nebo dohazování ostatním webům potřebuje onu kritickou masu. Blog potřebuje návštěvnost, aby plnil své poslání a cíle.

A hledání toho správného téma je zejména o tom, co zajímá případné návštěvníky. A také o tom, jak vysoká konkurence panuje v blízkém okolí. Je snadné si založit další blog o módě, ale nebude těžké překonat všechnu tu konkurenci?

Navíc, musíte si najít téma, které není jenom zajímavé, ale musí zajímat i tebe. V tvém zájmu se totiž rodí ona přidaná hodnota. To je důvod, aby se lidi vraceli, protože najdou něco navíc. Něco, co je nakonec obohatí. A začnou doporučovat na všechny strany. Zpětné odkazy začnou pomalu, ale jistě, přibývat.

Jak najít dobré téma v pěti krocích

Teoreticky to vypadá jednoduše. Jak se říká, šedá je teorie, zelený je strom života. Najít si to své nosné téma, na kterém se dá postavit blog na několik let, není zase až tak jednoduché. Většina témat je už obsazená a člověku nakonec nezbyde, než se pustit do otevřeného boje o návštěvnost. O tu jde totiž až v první řadě.

Pryč od té nudné teorie, že? Pusťme se do toho, jak si najít své hlavní téma prakticky. Budeme docela určitě potřebovat tužku, papír, hodit se bude i Microsoft Excel. A něco, kde si budeme moci i udělat základní ověření návštěvnosti, bude stačit i Google Adwords. Je to zadarmo a pro základní orientaci to je více než dostatečné. Jen Google Adwords prošlo nedávno úpravou a už není tak lehké se dostat k vyhledávání klíčových slov (ale pořád to jde, i když už se ukazují jenom trendy a dosti široká pásma vyhledávání na Google).

Projdeme si pět základních kroků k tomu, abychom si našli naše hlavní téma blogu:

  1. Vypíšeme si všechny možnosti, které nás napadnou;
  2. Označíme si ty, které považujeme za nejlepší;
  3. Jakou by měly mít přidanou hodnotu pro návštěvníky;
  4. Jak témata nejlépe pokryjeme a odlišíme se od konkurence;
  5. Rozhodneme se.

Každé dobré téma musí začínat uvnitř naší hlavy. Musíme si sami prokázat, že k němu máme co říct. A nejen jednou, musíme si potvrdit, že dokážeme postupně stavět příběh. Kdo si neví přesně rady, měl by se podívat na film Julie a Julia. Tam se dozví, co je to opravdová vášeň, zapálení, a navíc ten film může i lehce inspirovat při hledání téma.

Často si myslíme, že musíme být expert, abychom mohli začít o tématu blogovat. Je to omyl. Mnohdy čtenáři ocení, když mohou číst o tom, jak se někdo další učí. Jak začínal, jaké chyby udělal a jaké úspěchy už slaví. Jak se říká, žádný učený z nebe nespadnul. Navíc, pro čtenáře je to atraktivní, protože jim potom bude téma relativně blízké a budou mít takový blog za svou vlastní učebnici.

Důležitá je ovšem vášeň. Bez té to určitě nepůjde. Je proto důležité si vypsat opravdu všechna témata a ohodnotit si, jak je vám které blízké. Já například nemám moc rád auta, tak určitě nezaložím blog o tom, jaké pro nás chystají automobilky novinky. Mám ovšem rád sociální média, tak mohu klidně začít o nich. I když se na začátku budou určitě experti na téma smát, protože jim to přijde až moc jednoduché.

V druhém kroku je čas na průzkum terénu. Naštěští, na Internetu není třeba chodit daleko. Stačí Google a zkoušet vyhledávat články na vybraná témata. A číst. Obecně totiž platí, že každý úspěšný blogger hodně čte. Už jen proto, aby získal inspiraci a jiné pohledy na věc. Musíme si články pročíst a je možné, že najdeme i další téma, kterému bychom se mohli věnovat. Je dobré si všímat i toho, na co se blogy soustředí – jsou to dlouhé články, jsou tam obrázky nebo dokonce autor natáčí videa? Tohle vše musíme řádně vyhodnotit, abychom věděli, kdo proti nám bude stát. Nikdo se nevzdá své první pozice dobrovolně, že?

Musíme si ohodnotit naši konkurenci, jak je dobrá. Musíme si říct, jakou máme šanci, že ji v nějakém časovém horizontu dorovnáme a nebo ještě lépe, překonáme. Taky je dobré si zkontrolovat v Google Adwords, jak často lidé dané téma hledají. Pak budeme mít představu o tom, zda se nám takové téma vyplatí.

Také musíme vyškrtat témata, která nejsou perspektivní. Zejména proto, že nemáme dostatečnou vášeň a nebavilo by nás překonávat všechny obtíže. Nakonec bychom měli skončit s třemi až pěti možnostmi, které musíme dále rozpracovat.

Třetí krok je nejtěžší. Prověří totiž naše umění rozvíjet dané téma a stavět příběh. Musíme se na náš nápad podívat očima návštěvníka webu. Musíme si jasně říci, proč by k nám měli návštěvníci chodit a ještě více – proč by se také měli na web vracet.

V tomto kroku si taky musíme vyhodnotit, zda se nám vyplatí časová investice do niché, které může být menší, než jsme sami očekávali. Občas totiž máme pocit, že zájem o tu samou věc má více lidí, než ve skutečnosti. Tím, že žijeme v bublině, tak se nám náš zájem zdá větší. Ovšem, nic nám nebrání, abychom psali blog pro 100 lidí z celé republiky. I takový tu má své místo.

Ve čtvrtém kroku musíme najít díru na trhu. Musíme kriticky zhodnotit, kolik toho o daném téma víme a kolik nám toho chybí. Musíme si určit strategii, jak budeme postupně psát, jak často můžeme psát a jak budeme prezentovat náš obsah. Musíme se odlišit od naší nejbližší konkurence.

Je to krok, kdy si postavíme základní strukturu blogu a okruhy článků, kterými budeme web postupně plnit. Také si musíme vyhodnotit, jak budeme stavět příběh. Jestli budeme postupovat od základů a nebo necháme na čtenáři, aby si našel svůj vlastní postup.

Stále ještě máme svá tři nejlepší témata. A v posledním kroku už jenom musíme vyloučit ta dvě, která se nám nezdají dostatečně nosná. Nemusíme je zavrhnout, pokud se doplňují s tím vítězným. Blog snese více než jedno téma, ale jen jedno může hrát prim.

Držme si palce, že si to pravé téma blogu vybereme správně. Ovšem, od toho je tu plán na 90 dní, kdy si ověříme, zda náš výběr funguje pro návštěvníky i pro nás.