Proč je vyprávění příběhu základ úspěchu?

Máme to v sobě, milujeme příběhy. Rádi se bojíme, máme rádi, když dobro zvítězí a když si můžeme přečíst, jaké chrabré činy vykonali naši předci. Od dob, kdy se hladová tlupa sešla u ohně, aby vyslechla příběhy o lepších časech v minulosti, se toho moc nezměnilo. Jenom na příběhy dnes máme Hollywood. V kostce, to je hlavní důvod, proč je v kreativním psaní příběh tak důležitý.

Příběhy jsou o lidech. Jsou v nich emoce a můžeme se ztotožnit s hlavním hrdinou vyprávění. Můžeme se o něj bát, můžeme s ním cestovat. Můžeme s ním cokoliv. Můžeme si představit, že se něco podobného podaří i nám. A v tom je síla vyprávění. Je to modla marketingu, abychom si s produktem připadali stejně jako hrdina v reklamě.

Příběh má možnost vykreslit různé postavy a umožnit lidem, aby se stali součástí dialogu. Dobrý příběh působí na emoce. Dokonce dokáže lidi přirozeným způsobem učit. Ono i slavná škola hrou je zejména o příběhu. Není o tom, že si děti budou ve škole malovat.

Rčení říká, že obrázek je za tisíc slov. Není to pravda. Statický graf v Excelu je sice pěkný, ale pokud není kolem postaven příběh, pak rychle zapadne. Naopak, když nakreslí obrázek malé dítě, vždy k němu dokáže vyprávět svůj příběh, co na obrázku vidí. A dokáže popsat, co na něm naopak chybí a jaký to má v ten moment zásadní důvod.

Příběh dokáže zabránit nudě. Ovšem, nezvládne to každý příběh. Známe to všichni, kdy se těšíme do kina, ale po prvních 15 minutách se začínáme dívat na hodinky, kdy bude konec. Nezaujal nás příběh, nebaví nás jeho podání. Nechceme se nechat vtáhnout a ovlivnit. To se stává. Hned vedle nás může sedět někdo, kdo je naopak okouzlen.

Na každého funguje jiný příběh a jiný styl vypravování. S tím je třeba počítat, že naše psaní nikdy nebude pro všechny. V tom je i tajemství úspěchu. Přesně se trefit do stylu vyprávění, který naše cílová skupina ocení. A zároveň i přijmout to, že se nikdy nebude líbit všem.

A hlavně, každý správný příběh má své vyvrcholení a moment pravdy. Ať už je to pohádka a nebo je to dobrá detektivka. Nastane moment, kdy se všechny linky vyprávění spojí dohromady a příběh začne dávat hlavu i patu.

O tom je síla vyprávění příběhu. A o tom je i to, jak se naučit správně psát, abychom lidi kolem nás správně zasáhli naším sdělením.

Pomodoro aplikace v Ubuntu

Moderní technologie nás připravily o schopnost soustředit se na jednu věc, multitasking je běžný způsob našeho fungování. Problém je jenom s tím, že se nám nedaří nic dokončit a dotáhnout do úspěšného konce, protože neustále těkáme a děláme mnoho věcí najednou. A jak se říká, mnoho zajíců vlkova smrt. Pomodoro technika je o tom, že si musíme vyčlenit jasně dané úseky a ty věnovat jenom jedné věci. A nenechat se rušit tím, že na Facebooku je nový post, Twitter píše o nové katastrofě a telefon vyzvání. Prostě věnujeme svůj čas tomu, co považujeme za důležité. Alespoň 25 minut. O tom je Pomodoro technika.

Její krása je v tom, že je jednoduchá a nevyžaduje žádnou super složitou metodologii. Na složitých návycích totiž skončí většina Get Things Done technik, protože lidi nejsou ochotni ustoupit natolik, aby jim ony návyky přešly plně do krve. Pomodoro chce jedinou věc, rozdělit si úkol na úseky po 25 minutách. A pak dodržet to, že se 25 minut věnujeme jenom našemu úkolu. A pak si odpočineme a jedeme znova.

Zkuste si to někdy v práci. Za tři Pomodoro úseky možná dokončíte víc věcí, než za celý pracovní den, kdy se díváme do emailu, zvedáme telefony a konverzujeme s kolegy. Stačí to jenom jednou zkusit a výsledky stojí za to, abychom si vypěstovali jednoduchý návyk rozdělování pracovního dne.

Když jsem přešel na Ubuntu, hledal jsem nejlepší pomodoro aplikaci pro Linux. A objevil jsem, že klasická nemoc Linuxu je tu stále s námi. Aplikací jsou hromady, ale každá má svá omezení.

Pomodoro technika v Ubuntu
Pomodoro technika v Ubuntu

Chtěl jsem, abych ji mohl lehce provozovat pod Ubuntu a Unity. Nechtěl jsem, abych musel instalovat další desktop a složitě řešit, že něco funguje tam a něco nefunguje tady. Nechtěl jsem kvůli relativně jednoduchým stopkám číst stovky threadů v AskUbuntu, jak věci rozchodit.

Hlavní kandidát na vítězství byl GnomePomodoro. Vypadalo to hodně slibně. Dokonce se to mělo samo instalovat do Ubuntu. Jenže, prostě to nefungovalo. Chtělo to Gnome desktop, který mi ovšem pořádně nefunguje, protože je tu ona zapeklitá chyba grafických karet Nvidia, které si moc nerozumí s Gnome desktopem.

Věnoval jsem tomu hodně pokusů a času, ale ony krásné stopky se neobjevily po mnoha snahách. Vzdal jsem to a řekl si, že tudy cesta vpřed nepovede.

Zkoušel jsem několik dalších aplikací. Některé se dokonce objevily i ve stavovém řádku, ale měly své mouchy. Nejhorší bylo, že si nepamatovaly, kde jsem skončil. Začínaly neustále měřením prvního úseku. Nedávaly nijak vědět o tom, že daný úsek už skončil.

Už jsem to chtěl vzdát, ale pak se objevil nečekaný vítěz. Sice to není nativní aplikace, ale potřebuje Chrome nebo Chromium. Je to Pomodo’more. Je to jednoduché řešení, kdy je vidět jenom čas, který zbývá a aplikace sama měří, ve kterém úseku se právě nacházíme. Podle toho i stanovuje, jak dlouhá bude přestávka.

Není to nijak sofistikované řešení, ale mně úplně stačí. Nejsem žádný profesionál, který si potřebuje měřit čas, který strávil prací pro klienty. Pracuju jenom sám pro sebe a pro radost, nepotřebuju mít zatím žádnou detailní statistiku.

Jediné, co bych všem s radostí doporučil, je, aby Pomodoro techniku zkusili, protože se to vyplatí. A je to radost vidět, že se podařilo dokončit nějaký úkol.

Jak zabít výborný nápad.

Mít báječný nápad, to nestačí, aby člověk prorazil. Musí ho ještě realizovat. A v tom je právě ona potíž, že mnohdy úspěšně zabijeme výbornou myšlenku. Někdy vědomě, ale často jenom proto, že nezvládneme tu výkonnou část celé implementace. Vesměs si za to můžeme sami, že výborný nápad nedostane šanci se úspěšně prosadit. A že ho k úspěchu musí dotáhnout někdo jiný.

Nejčastěji se nám stane, že se nedostaneme z fáze snění. Je pro nás moc příjemné jen si představovat, jak ostatní obdivují, co nás napadlo, co se nám povedlo. Nechce se nám ven ulity vlastní fantazie. Je příjemnější si představovat, jaký je to úspěch. Představa reálné práce nám už tolik příjemná není. Snění, to je velký zdroj inspirace. Na druhou stranu, je to i největší zabiják výborných nápadů.

Často si jenom dost nevěříme. Nemáme pocit, že jsme dost dobří na to, abychom se prosadili. A přitom, kdo jiný by měl náš vyborný nápad prosadit, když my sami sobě nevěříme, že to dokážeme. Musíme se naučit si stát za svým názorem a prodat ho ostatním, pokud potřebujeme jejich pomoc. Musíme si najít cestu z naší ulity vlastní fantazie. Ovšem, musíme to udělat ve správný čas.

Naopak, často zabijeme dobrou myšlenku tím, že se okamžitě pustíme do realizace bez nějakého plánu. Jestli je snění nebezpečné, tohle je smrtelné. Nikdo totiž nemá s výborným nápadem i současné plán implementace. Nemá jasno detailech. A už vůbec není jasné, kde by měly práce začít. Jak se říká, Řím se nepostavil za den. A s výborným nápadem je to stejné, potřebuje svůj čas. Potřebuje svůj plán.

Svěřit se rychle s nápadem ostatním ho také může úspěšně zabít. Nemáme ještě promyšlené všechny detaily, ale ostatní se obvykle neptají na ten báječný koncept. Oni hledají toho ďábla, který se skrývá v detailu. A nesnaží se ho najít a vyhnat, často z něj nechají vyrůst sedmihlavou saň. Obvykle se vyplatí investovat dostatek času do hledání správné podpůrné skupiny. Budovat si podporu pro výborný nápad postupně, abychom měli dostatek sil na prorážení stěn neporozumění a odporu.

Další zabiják je nejasný plán. Kolik výborných myšlenek a skvělých projektů zabily nejasné hranice a nevyjasněný cíl. Vize a myšlenka jsou skvělé, nicméně při implementaci se musí postupovat podle detailů. A pokud nemáme jasný plán, budeme se neustále vracet na samý začátek a předělávat zadání. Při první předělávce to všichni přežijí, při páté už nebude výborné myšlence věřit nikdo.

Implementace skvělého nápadu je o kompromisech. A kompromis je o umění vyjednávání a rozhodnutí. Nikdy nebudeme mít dostatek peněz, času a zdrojů k tomu, aby naše myšlenka byla naprosto perfektní. To měl jenom Bůh, když tvořil svět. Ten měl dokonce ještě rezervu jednoho dne, který mohl věnovat odpočinku a lenošení. My takový komfort obvykle bohužel nemáme.

Musíme se umět rozhodnout, abychom postoupili v implementaci do další fáze. A musíme se spokojit s nějakým kompromisem. Nemůžeme chtít dokonalost, protože na tu nemáme dostatečné zdroje. A hodně výborných nápadů skončilo na naší neschopnosti se rozhodnout.

Strach obecně je velký zabiják skvělých ideí. Bojíme se, že co přijde skvělé nám, to se nebude líbit ostatním. Bojíme se, že zažijeme neúspěch, že zažijeme posměch celého okolí. Ovšem, kdo se nebojí, ten nesmí do lesa, že? Musíme se naučit riskovat a stát si za svým nápadem.

A nakonec, velkým nebezpečím je i to, že na svůj nápad prostě zapomeneme. A to je taky jasný zabiják výborných nápadů.

A proč je to celé v sekci „Jak mít úspěšný blog“? Ono je to totiž s nápadem stejné jako s úspěšným blogem. Celé to stojí na ústřední myšlence a musíme za ní jít.

Pár drobných hezkých překvapení v Ubuntu

Odjakživa jsem považoval Linux za operační systém pro počítačové šílence. Díval jsem se na něj skrz prsty, jako na něco šíleného, co mají na hraní lidi, kteří nemají nic seriózního na práci. Mít to na serveru? Ok. Mít to doma jako počítač pro byznys? Neexistuje. Linux pro mne byl taková ta příšernost, kde vám nadšenci tvrdí, že nejlepší nástroj na psaní obchodních nabídek je editor vim. A to je už velký ústupek, protože správný program na psaní obchodních dopisů je přece čisté vi. Ovšem, nastal čas, abych si malinko poopravil svůj náhled na systém, který nám docela určitě přinesli nadšení šílenci.

Musím ovšem ocenit, že pro komunitu odvedli neuvěřitelný kus práce. Obvykle za to ani nic nechtěli. A mají za sebou i neuvěřitelnou řádku úspěchů. Kdo jiný by mohl říct, že se mu podařilo položit Microsoft na lopatky. Kdo jiný by donutil Microsoft přiznat, že mají rádi (dokonce použili slovo láska) Linux. Obecně, nevedou na desktopu, ale v mobilech to natřeli všem.

Ubuntu Desktop
Ubuntu Desktop

Ovšem, pár věcí mne pozitivně překvapilo hned na začátku. Pokud pominu to, že Windows se zuřivě bránily instalaci a žádný návod nepomáhal. A že Ubuntu se nainstalovat ochotně nechalo. A co pro mne tedy bylo příjemným překvapením?

Bleskurychlá instalace Ubuntu

Mac OS X v tomhle býval šampion. Stačilo jen začít instalaci a za dvacet minut bylo hotovo. Jeden restart, přihlásit se k síti a pak už jenom čekat, až se instalace sama dokončí. Kde jsou ovšem ty časy. Instalátor OS X si rád povídá. iCloud účet je prakticky povinný a většina služeb bez něj pořádně nejede. S Ubuntu je to tak nějak úplně jinak.

Je mi sympatická skromnost Linuxu, kdy nečeká, že bude na počítači sám. Nedělá ramena a nabízí různé možnosti, jak bude sdílet počítač s Windows. Stačí si jenom vybrat. A grub to zvládne přesně podle zadání. Ale to není jediná přednost instalace Ubuntu.

Je neuvěřitelně rychlá. Stačí vybrat, jak nainstalovat. Vybrat si, zda se mají aktualizace stáhnout okamžitě. Vybrat si jazyk a klávesnici. A vytvořit uživatele. To je celé. Po restartu už vše funguje tak, jak má. Nenásleduje další fáze konfigurací služeb, aby váš zážitek byl co nejlepší.

Není to žádný deal-breaker, ale je to vlastnost, která mě vrátila ke kořenům. Počítač je můj a já si mám vybrat, jaké služby a programy chci. Nechci mít tuny předinstalovaného balastu, o kterém ani nevím, k čemu slouží. A Ubuntu mi tu svobodu výběru zase vrátilo (což neznamená, že někdy mám k volbě více možností).

Beats Wireless Solo fungují skvěle

Před drahnou dobou jsem si pořídil bezdrátová sluchátka. Doma je totiž na pozadí neustále nějaký hluk. Používal jsem je s iPhonem, s iMacem a nakonec jsem je nejvíc používal ve spojení s Apple TV. Jsou naprosto super a mám rád ten zvuk se zvýrazněnými basy.

Ve Windows mne ovšem sluchátka zlobila. Spárovat se s počítačem dala, ale při hraní neustále vypadával zvuk. Neměl jsem to Windows za zlé, myslel jsem si, že to bude nějaký problém s bluetooth. A tak jsem si navyknul Spotify pouštět na mobilu, protože z počítače to nestálo do sluchátek za nic.

Intuitivně jsem očekával, že Ubuntu se nebude ke sluchátkám mít vůbec. A jaké bylo překvapení, když se spárovaly okamžitě, bez jediného problému. A Spotify začalo krásně a čistě hrát do sluchátek. Takže za ty problémy asi počítač nemohl. Jsou to Windows, co dělají problémy.

5k Displej a Paper téma

Mám 5k displej od Dellu a už jsem zvyklý na to, že ve Windows se u každé nové aplikace může objevit překvapení, že není nijak připravena na škálování. Všechno je pak tak krásně mrňavé, že se to nedá ani přečíst. A na ikonu se nedá kliknout, pokud nechci cestou trefit ještě tři další okolo. A je to jako se stíracím losem. Zjistíte to, až když setřete všechna hrací políčka.

Ubuntu to zvládá tak nějak lépe. Prakticky všechny aplikace se automaticky škálují a písmo se příjemně čte. A to není všechno. Unity i GTK se dají změnit zvolením jiného téma. A musím říct, že Paper téma je opravdu moc hezké.

Čas na malý experiment. Měsíc s Ubuntu.

Před nějakou dobou jsem opustil Mac OS X, protože mi konečně došlo, že Apple na nás kašle. Tedy, nemyslím tím ty, co nosí iPhone v kapse. Myslím tím ty, kteří měli Apple už v 90. letech a drželi celou firmu nad vodou, když si procházela svou krizí identity. Apple nás hodil přes palubu, už nejsme dost zajímaví. Koupil jsem si počítač, který jsem si postavil téměř sám a pustil se do experimentování s Windows 10. A nebylo to špatné, až do začátku roku 2017. Nějak jsem si rozbil instalaci a Windows se zuřivě bránily i tomu, aby se nechaly nainstalovat znova.

Překvapivě, Ubuntu se instalaci nebránilo. Fedora se nebránila taky, ovšem každý pokus končil s tím, že se objevil řádek

grub >

a tím celé představení skončilo. A návod, jak to opravit a donutit Fedoru k poslušnosti byl psaný pro unixového experta. A to já rozhodně nejsem, abych to celé rozchodil. Skončil jsem tedy u Ubuntu 16.04 a dal jsem tomu šanci. Sice jsem musel překonat problém, že NVidia a Ubuntu si na začátku spolu moc nerozumí a že nefunguje myš, ale proskákat instalací se dá. A opraví to instalace nového ovladače, pak už funguje vše. A jak se říká, neberte to, když je to zadarmo.

Chtěl jsem sice Gnome místo Unity, ale bylo s tím víc problémů, než užitku, tudíž mi musí stačit téměř čisté Ubuntu.

První dojmy ze světa Ubuntu

OS X každého rozmazlí. Věci fungují tak, jak mají. Každý problém někdo rychle opraví. Většina aplikací dodržuje standardy a nesnaží se o nějaké kreativní uživatelské rozhraní. A když, tak s tím většinou přijde Apple. Něco se uchytí a něco padne pod stůl. S Ubuntu a Linuxem obecně je to úplně jiný příběh.

S Ubuntu je to jinak. Chyba Gnome a Nvidia se objevuje v nahlášených chybách už přes dva roky a doposud to nikdo neopravil. Kromě pár lidí to asi nikoho nepálí natolik, aby obětoval cenné zdroje. A je fakt, že i já jsem si našel svou cestu.

Screenshot from 2017-01-14 15-52-43

Prostředí vypadá suprově, s aplikacema je to už o něco horší. Stále je tu bolest Linuxu, že jednu věc řeší několik projektů, ale málokterý se podařilo dotáhnout alespoň do verze číslo jedna. Pořád se pohybujeme v betaverzích a slibech, co všechno vyřeší další verze. Jen se neví, kdy vyjde.

Druhé dojmy ze světa Linuxu

Co funguje překvapivě dobře, je Wine. Prostě program, co dokáže spustit aplikace pro Windows v Linuxu. Myslel jsem si, že to bude taková hříčka, ale naopak. Obě aplikace pro správu databáze fungují naprosto suprově. Kopírování jde oběma směry, takže se Navicat chová, jako kdyby se pod Linuxem narodil. Emulace na jedničku.

Co je naopak divné, je ono slavné Unity v Ubuntu. Nějak si nemůžu zvyknout na tu strohost toho rozhraní. Klasické Gnome mi přijde na obrázcích hezčí. Unity mi přijde takové dělané pro tablet. Ikony máte vlevo, okna nemají menu a nahoře vlevo máte pár ikonek systémových služeb.

Práce s plochami je v Unity nedotažená a rozhodně není tak pohodlná jako v Gnome. Určitě existuje způsob, jak to vylepšit, ale zatím jsem nepřišel na to jak.

Co je super, moje oblíbená Typora funguje i v Linuxu. A nevypadá vůbec špatně. Handbrake je tu taky jako doma. Jen kdyby ten Gimp nebyl takový moloch.

Skutečná práce v Ubuntu

Teď přijde ta nejtěžší zkouška. Dám si měsíc na Linuxu. Ani jednou nezkusím Windows, protože ty se stále brání a trucují. Doufám, že se mi podaří najít ty správné aplikace, na které si zvyknu. Ano, dokážu žít bez PowerPointu a Wordu. Umím to ovšem přežít s LibreOffice?

Za měsíc se uvidí, jestli jsem neztratil nic ze svého pohodlí. Však už řeším první problém s media centerem. Hledám program, který přidá tagy k filmům a udělá NFO soubor pro Kodi. Zatím nic z toho, co je doporučené, nefunguje. Nemá někdo nějaký tip?

Jak psát článek. Základní ingredience úspěchu.

Miluju filmové scény, kdy se hlavní hrdina posadí k počítači (většinou je to navíc počítač od Apple) a na jeden zátah napíše článek, který změní svět. Pokud to není tak super text, změní alespoň celé město a z neznámého hrdiny se stane celebrita. Jenže, zkuste si to sami, posaďte se před počítač a zkuste si vyprodukovat souvislý text, který dává smysl a nebudete se za něj stydět. Najednou to není tak snadné, jako první fáze snění, kdy prsty po klávesnici klouzají a odstavce se rodí pěkně jeden za druhým. Psaní obecně je kreativní proces, který má ovšem svůj řád, který se můžeme neustálým opakováním naučit. Jak tedy napsat první pořádný článek?

Hlavní podmínka (není to ještě ingredience) úspěchu je mít důvod, proč by takový text měl vůbec existovat. Nepíšeme totiž pro sebe, ale píšeme pro čtenáře. A ti mají nějaký důvod, proč na stránku přišli a neměli by být zklamaní, když celé dílo dočtou až ke konci. Měli by rozhodně najít to, co hledají. A naším cílem musí být poskytnout řešení na otázky, které laskavý čtenář má ve své hlavě.

Jak tedy napsat dobrý článek? Co je potřeba?

Nejdříve potřebujeme několik vstupních ingrediencí. První a povinná přísada je čas, bohužel toho se často právě dostává nejméně. Navíc, je potřeba, abychom měli nejenom čas, ale i klid. Nikdo nedokáže napsat výborný článek, pokud ho někdo neustále vyrušuje. Když už to jinak nejde, pomohou alespoň dobrá sluchátka. Takže první pravidlo je, že na psaní je třeba si vymezit dostatečný čas. Často se říká, že dobrý článek vznikne za 20 minut, ale to už je třeba mít základní nosnou myšlenku dávno na papíře.

Nosná myšlenka aneb téma článku je další podstatná ingredience. Není potřeba jen v případě, kdy budete psát svůj blogísek o tom, jaký byl další den ve škole a co dělal ten vysněný kluk ze 4. B. Jinak to bez té myšlenky v pozadí nepůjde.

Úspěšní autoři mají vždy systém, jak sbírat, zapisovat, třídit a nechat uzrát dobré nápady. Ta nejhorší věc je napsat článek bez přípravy. Každá myšlenka se musí nechat dozrát jako kyselé zelí. Také potřebuje svých šest týdnů, než je opravdu dobré. Proč by to mělo být s tématem článku jiné, že?

Každému funguje jiný systém evidence nápadů. Někdo používá klasický diář, do kterého si zapisuje každý nápad, co jde kolem. Někdo používá mobil a gmail. Většina ovšem používá Evernote nebo OneNote. Obě řešení jsou srovnatelná a poslouží dobře. Hlavně, poradí si s termíny, obrázky i zvukem. A to přece jenom notes nezvládá, pokud k němu není ještě lepidlo a nůžky.

A tím se dostáváme k předposlední důležité položce při psaní článků. Tou je vypěstovaný návyk. Musíme si vybudovat rutinu pravidelného návratu k nápadům a jejich propojování, rozpracovávání, mazání a v neposlední řadě i psaní.

Od samotného nápadu k psaní článku vede dlouhá a složitá cesta, pokud má článek přinášet obohacení, nový pohled na problém a nebo vyřešit problém, který čtenáře trápí. Musíme se naučit se k našim nápadům vracet a rozpracovávat je. Vědecky se tomu říká rešerše a nenavidí to každý student pořádné vysoké školy.

Každá seminární práce musí obsahovat seznam literatury, která sloužila jako podklad při psaní a formulování myšlenek. To znamená, že si autor našel argumenty pro i proti a dokázal se proti nim nějakým způsobem vymezit. Na Internetu tuhle roli plní odkazy. A jak vidíte, i já jsem se dnes na pořádnou rešerši vykašlal. A je to velká chyba.

Poslední přísada, která pomůže při psaní výborného článku, je dodržený proces psaní článku. O tom ovšem napíšu více v dalším postu.

Jak mám tedy rychle napsat článek?

Občas se stane, že nežijeme v ideálním světě a musíme odevzdat článek mnohem dříve, než bychom ho rádi dokončili my sami. Ostatně, žijeme mezi neustálými termíny a ty jenom honíme. Pak si musíme poradit jinak a udělat věci extrémně zrychleným procesem.

Nemůžeme nechat téma článku několik týdnu dozrát, musíme si pomoci tím, že budeme vyhledávat na Googlu inspiraci. Obvykle je každé téma už nějak zpracované a my budeme hledat ty nejlepší zdroje, ze kterých budeme moci čerpat.

Musíme se také podívat, kolik mají články sdílení. Obvykle ty užitečné, které poskytnou odpověď, mají mnohem více sdílení na sociálních sítích. A z těch se vyplatí čerpat.

Přečteme si články a sestavíme si osnovu, do které budeme sami psát. A pak už jenom nezbývá, než bruslit prsty po klávesnici a psát.

Jak psát zajímavé a čtivé články

Psát atraktivně, to je věda. Není to jenom o našem hlavní téma. Je to i o jazyku a formě a o tom, jak přirozeně text plyne. Nepíšeme totiž sami pro sebe, ale pro ostatní, aby naše články četli a užili si je. Pokud budou spokojení, tak udělají akci, kterou si přejeme. Pokud se jim nebude článek líbit, tak prostě odejdou a budou hledat své štěstí o dům či blog dál. Proto musíme vědět, co se jim čte dobře. Naši čtenáři musí mít pocit, že čtou něco od blízkého kamaráda a že je to napsané tak, jak oni sami mluví. Suma sumárum, napsat zajímavý a čtivý článek (a někdy příště to vezmu víc do detailu) není tak snadné, jak to na začátku vypadá.

Dobrý text je hlavně čtivý (občas by se dalo říct, že je hravý). Slova na sebe logicky navazují a rozvíjejí příběh. Mimochodem, výborný příběh je to, co dělá z hromady slov opravdu dobrý text. Vyprávění musí logicky postupovat od obecného ke konkrétnímu, od tajemna k překvapivému vyvrcholení. Naše umění musí spočívat i v tom, že i odborný text umíme vyprávět jednoduše, volit snadná slova a netrápit čtenáře překomplikovanou větnou strukturou.

Musíme si vzpomenout na ten dril, který jsme zažívali v hodinách češtiny. Dostali jsme téma a museli jsme napsat slohové cvičení. Začít pěkně osnovou a pak plnit stránku textem. Není to špatný postup. O struktuře textu si ovšem napíšeme až někdy příště. A pak musíme na pár věcí zapomenout.

Nesmíme totiž psát úřední sdělení nebo esej do školy, ale text, který zabaví naši cílovou skupinu. Občas musíme hodit za hlavu gramatickou přesnost a správnost, abychom si udrželi pozornost publika. Někdy naopak musíme trochu obrousit hrany našemu jazyku, abychom nepropadli mezi stránky skorem pornografické. Vše lehce umravnit tak, aby se to cílovému publiku líbilo, pobavilo a Google si v textu našel svá důležitá klíčová slova ve správných souvislostech a na správných místech.

V tomhle je čeština podivuhodný jazyk. V Anglii snadno poznáte, kdo je dělník, kdo je manažer a kdo je akademik. Jejich jazyk a projev se dramaticky liší a nemají žádnou tendenci přecházet ze své skupiny do jiné. U nás se umí akademik proměnit v dlaždiče. A i dlaždic dokáže vyprodukovat neuvěřitelně překombinovaný text se spoustou špatně užitých přechodníků. S tím musíme počítat, když se rozhodujeme, jak budeme psát. Naše cílovka totiž může mluvit česky různě.

Jazyk a slova se musí vhodně přizpůsobit našemu hlavnímu téma webu nebo blogu. Jak jednoduše se to napíše, ale mnohem hůře se to realizuje v praxi. Kdo hodně čte, ten má výhodu, protože si dovede představit styl, který cílovou skupinu baví. Bagrista asi bude preferovat jiný text než student bohemistiky, že? Tedy, pokud to není student bohemistiky, co si vydělává na kolej bagrováním příkopů.

Hlavně to musí naši cílovou skupinu bavit číst

Pokud budu mít web o Boženě Němcové, asi budu volit jiný styl a odlišná slova, než bych volil, kdybych psal o hipsterech z Karlína. Maximálně to mohu mixovat, když si chci dělat drobnou legraci z obou skupin. Jak z fanoušků Boženy Němcové (nejen té na bankovce) a nebo z oněch nešťastných cílů moderních vtipů, které už vlastně ani nejsou moc vtipné.

Nejenom obsah a téma musí být zajímavé pro cílovou skupinu. Musí je bavit i provedení, forma a rytmus textu. Musí jim připadat, že článek psal jeden z nich pro ně. Nesmí získat pocit, že je někdo poučuje. Je totiž velký rozdíl mezi vzděláváním a poučováním. Nesmí je překvapit slovíčka, která neznají a nejsou uvedena ani ve slovníku cizích slov.

Chtějí si přečíst něco, co je lehce vzdělá zábavnou formou. On už klasik pedagogiky říkal, že škola musí být hrou. Dnes to často přeháníme, že ze školy zůstává jenom ta hra, ale základní myšlenka byla určitě správně. I každé mládě se učí hraním. A ono to v nás zůstává až do vysokého důchodového věku.

Vyprávěj, nepopisuj

Už od pravěku máme slabost pro vyprávění. Nejlepší knihy spojuje jedno, výborný příběh. Máme totiž vyprávění rádi. Nechceme suchá fakta, vybrané spisy excelovských tabulek nikdy nedobudou první místo v prodejnosti. Ovšem příběh chudé dívky, která si za štěstím šla, ten tu šanci má. Pokud bude navíc i výborně napsaný a vyprávěný.

Stačí se podívat na Ikea. Prodávají nábytek, to je živí. Ovšem, vypráví příběh o tom, jak si můžete sami zlepšit svůj život. A jejich nábytek tam jenom hraje svou tichou část. Příběh je o lidech kolem toho nábytku. Stejně jako OBI prodává příběh o tom, jak si zvednout sebevědomí tím, že si skříň vyrobíme sami. Mimochodem, kdo z nás by to dnes ještě dokázal, že?

Popisnost se dnes příliš nenosí. Ani v odborných textech. Lepší je vyprávět příběh a občas lehce odkazovat na technické detaily, které mohou být zcela stranou. Ono se odkazování na literaturu a další zdroje obecně nenosí. Čtenáře to totiž nudí, přejí si příběh, nechtějí si číst telefonní seznam.

To neznamená, že bychom neměli na naše zdroje inspirace odkázat. Je to slušné upozornit na stránky, odkud jsme sami čerpali při psaní článku. Musíme si ovšem nakonec pečlivě vybírat, které zdroje si vybereme a na ty poctivě odkázat. Neměli bychom článek zahltit mnoha odkazy, protože pak se naprosto ztratí naše sdělení.

Měj názor. Pozitivně si za tím stůj.

Lidi na webu často hledají názorovou kotvu. Na blogu přímo očekávají, že autor nebude jenom popisovat stav věcí. Čekají, že bude mít na věc svůj názor, bude mít relativně pevný názor a bude ho schopen i argumentačně obhájit.

Je to častá chyba, kdy se nám článek nečte dobře. Hledáme v něm instinktivně onu kotvu, od které můžeme začít stavět svůj vlastní názor. A zatím vidíme jenom samý popis a žádný náznak emocí. Když hledáme osobní recenzi nějakého produktu, jdeme spíše po emocích, než abychom chtěli číst podrobný popis. Chceme vědět o zážitcích, zkušenostech a doporučeních.

Mít svůj názor někdy bolí, ale stojí to za to. Je to dobré pro budování věrného publika.

Buď svůj. Na to nezapomínej.

Kdo chce psát, nesmí se za sebe stydět. Musí být připraven čelit útokům a musí ovládat umění pozitivní komunikace. Navíc, mnohdy nás přepadne pocit, že nepíšeme článek na blog nebo web. Často si myslíme, že musíme psát jako kdybychom psali vysokoškolská skripta. Vytahujeme na světlo slovíčka, která jsme naposledy použili na gymnáziu. Každé myšlence věnujeme dlouhá souvětí, kde se nakonec ztratíme ve vztazích mezi větami.

Lidi na webu nehledají beletrii nebo akademickou literaturu. Hledají informace, které potřebují a preferují lehce zábavnou formu. To neznamená, že neocení detailní informace. Ocení, když je autor umí podat tak, že přečtou i článek, co má 3 000 slov. A že na jeho konci budou vědět o něco málo víc, než původně hledali.

Hlavně ocení, když budou mít pocit, že článek napsal ten bezva chlápek odvedle.