Můj výběr aplikací pro pohodlnou práci v Linuxu

Před několika dny jsem začal malý experiment a přešel jsem na Linux. Musím uznat, že za ty roky urazil notný kus cesty. Je to rozhodně operační systém, který se už nemusí krčit v koutě a dá se použít pro seriózní práci. Co je můj výběr těch nejlepších aplikací, které udělají den s Linuxem lepší?

Jsem standardní uživatel. Moje výtvory jsou hlavně emaily, dokumenty, občas nějaký obrázek. Do databáze napíšu základní dotaz a v PHP si napíšu nějaký jednoduchý skript. Dál jsem jsem se nikdy nedostal. Nejsem tedy uživatel, co má nějaké extra velké nároky. Jaká je moje sada aplikací, bez kterých by to na Linuxu nešlo?

Správně si vybrat distribuci

Linux není jenom jeden, distribucí je spousta. A dobře si vybrat tu pravou, to je často základ úspěchu. Každý rok se objeví nějaká, která zazáří jako supernova, aby rychle pohasla a zmizela. Udržovat totiž celou distribuci není jen tak a žádá si to až příliš času. Je lepší se spolehnout na nějakou klasiku.

Kdo se nechce nořit do hlubin systému a hledat, proč něco funguje a naopak něco nefunguje, tak má na výběr tři základní možnosti – Ubuntu, Fedora a Debian. Někdo by ještě přidal openSuse, ale o tom není v posledních letech příliš slyšet. Nejsem žádný geek, takže se nebavím o možnostech typu ArchLinux nebo Gentoo. To fakt není nic pro začátečníka (malý průvodce pro začátečníky).

A pak je tu hodně distribucí, které jsou založené na Ubuntu nebo Debianu. Čistě technicky vzato, i Ubuntu je vlastně Debian s nadstavbou. Jen není tak hard-core a je uživatelsky přítulný. S většinou hardware si poradí rovnou a vše funguje, jak se očekává. A rozchodit jinak Wi-Fi může být detektivka na celé odpoledne. Na druhou stranu, nikomu se nebrání sestavit si celý systém pěkně ze zdrojových kódů. Kdo má rád kontrolu nad tím, co mu v počítači běhá, ten se může pořádně vyřádit.

Po delším experimentování jsem zakotvil u KDE neon (ke stažení je to třebas tady). Vychází z klasického Ubuntu, ale má nejnovější vychytávky z KDE. Nejméně zlobila s mým 5k monitorem a bylo v ní rovnou vše, co jsem potřeboval.

Vypadá tak trochu jako Windows 7 (s trochou nadsázky i 10), jen s trochou dobrého koření navíc. Gnome vypadá také moc hezky, jenom jsem s ním měl neustále nějaké drobné potíže, které vedly k tomu, že jsem to pokaždé vzdal. Vcelku často se objevil crash report, že nějaká aplikace v pozadí havarovala. A když se mi to podařilo vyladit, tak si to počítač nepamatoval po restartu.

Rozhodně bych hlasoval pro cokoliv založené na Ubuntu, je s ním nejméně potíží a většina aplikací je připravených pro snadnou instalaci. Stačí přidat správný repozitář, spustit update a instalovat. A aplikace se pak automaticky udržuje v aktuální verzi. S výběrem Ubuntu se tedy nedá udělat zásadní chyba. Minimálně je komunita dost aktivní, aby se dala najít pomoc.

I to je drobná výhoda Linuxu. Člověk se stane kreativní v pokládání dotazů v Google, když hledá řešení na své obtíže. Většinou je vše někde popsané, jen je třeba kombinovat a zkoušet, který přístup funguje nejlépe.

Gnome nebo KDE? Něco jiného?

Linux je svobodný systém plný možností. Kdo přichází z Mac OS X nebo Windows, ten bude trochu překvapen, co všechno si najednou může vybrat. První volba je, který správce oken je ten hlavní.

Snažil jsem se přijít na chuť Unity v Ubuntu, ale nebyli jsme kamarádi. Nelíbilo se mi a ten pruh na boku mi nepřišel praktický a ani hezký. Přepínání mezi plochami nefungovalo dobře. Pracoval jsem s ním z donucení a nakonec mne donutilo experimentovat.

Gnome je hezké, jenom je takové jednoduché. Ovšem, určitě bych u něj zůstal, kdybych neustále neřešil problémy s tím, že si nerozumí s UHD displejem moc dobře. Tedy, základy mu jdou, ale pořád to nějak nesedí dohromady.

Vítězem je určitě KDE. Displej nebyl žádný problém, vypadá to trochu jako Windows. Má to applety a má to KDE connect. Co se děje na mobilu, to vidím na obrazovce. Přijde mi SMS a můžu rovnou odpovědět. Tohle umí Mac OS X, Windows to ještě nezvládají. Je to ona killer feature.

Poznámky, soubory a synchronizace

Závisláci na EverNote nebo OneNote mají na Linuxu smůlu. Jediné smysluplné prostředí je jejich webová aplikace. Nejsem moc fanoušek aplikací v prohlížeči, zatím mi tam pokaždé přijde, že mi stojí v cestě nějaké omezení. Musel jsem tedy hledat něco jiného. A našel jsem relativně jednoduchou alternativu, která se soustředí na to základní – jak si rychle zaznamenat nápad.

Tady to vyhrál SimpleNote na celé čáře. Má nativní aplikaci pro Windows, Linux, Android i webové rozhraní. Je to jednoduchá aplikace na psaní poznámek a neotravuje propojením s úkoly a podobně. Na základní zaznamenání nápadu ovšem bohatě stačí. Stačí si jenom nastavit, že horní přilepený list je pro nápady. A ty dál třídit ve volném čase.

Synchronizace s Google Drive funguje v KDE perfektně. Stejně jako v Gnome. Není třeba žádná aplikace od Google. Disk se tváří jako další USB připojené k počítači a pracuje se s ním perfektně. Přece jenom, Linux nezapře své unixové kořeny, je to čistý síťový operační systém. Takže i v Cloudu se člověk s Linuxem neztratí.

Naprostá bomba je ovšem KDE connect. Zvládá něco, co Windows dodnes pořádně neumí. Synchronizace notifikací, textových zpráv a souborů s mým Androidem funguje naprosto perfektně. Je to něco, co tak trochu občas zvládal Mac OS X, teď to zvládá tedy i Linux a Android. Jako bonus to ztlumí hudbu, když chci telefonovat. Zatím jsem z téhle aplikace opravdu nadšený.

Brouzdání po netu

Tady je výběr vcelku snadný, protože v nabídce je standardně Firefox. Google Chrome je jednoduché nainstalovat a nabízí se i Chromium. Nutno říct, že všechny tři aplikace fungují bez problémů. Jasně, v repozitářích se nabízí několik dalších prohlížečů, ale neměl jsem ani žádnou potřebu je zkoušet. Našel jsem si řešení v té vyjmenované trojce. Kromě Google Chrome, který v repozitářích standardně není, ale jeho instalace je otázkou dvou kliknutí a jednoho zadání administrátorského hesla.

Můj šampion je nakonec Firefox. Asi jenom proto, že jsem si řekl, že bych měl podpořit boj menšího s hegemonem a nepřispívat více k tomu, aby dominoval Chrome celému segmentu. Navíc, pěkně zapadá do KDE i Gnome, je svižný a nepřetěžuje procesor. A zatím jsem se nesetkal s tím, že by se nějaká stránka nevykreslila správně.

Kecálky nepoužívám, takže Facebook provozuju pouze v prohlížeči. A musím říct, že uvažuju o tom, že Facebook smažu i na mobilu. Je to najednou takové svobodnější. A připadám si mnohem méně vyrušovaný.

Hudba, video a obrázky

Nic překvapivého. Spotify v Ubuntu funguje dobře. Jen je potřeba nastavit, aby se spouštěl se škálováním, jinak je vše moc prťavé. A dobře číst instrukce, jinak bych narážel do zdi při přihlašování dodnes.

Jako přehrávač mám Clementine. Není to takový moloch jako Amarok a zatím přehrál úplně všechno, co jsem si přál.

Na filmy je tu klasika VLC. Stejně jako ve Windows přehraje absolutně všechno a nastavit se dá prakticky každý sebemenší detail. Existují i jiné aplikace, ovšem na žádnou tak komplexní jsem zatím nenarazil. A protože nejsem filmový maniak, tak mi VLC stačí. Co je ovšem super, to je youtube-dl, které stáhne cokoliv z youtube. A spolehlivě. Stačí jenom předat odkaz a aplikace se o zbytek postará sama. Moc šikovná věcička to je. A je k nalezení ve standardním Ubuntu repozitáři.

Poslouchám hodně i internetové rádio a tam je absolutní hvězda Gradio (repozitář). Přehraje úplně všechno, je stabilní a plná přednastavených stanic. Nic lepšího jsem zatím nenašel.

Na obrázky je tu Inkscape a GIMP. Oba jsou to vyspělé programy, které mají vše, co člověk vůbec potřebuje. A celé je to zadarmo.

A když chci pracovat

Na emaily je nejlepší Thunderbird. Už jenom proto, že si nejlépe rozumí s Gmailem a Google Apps. Stačí jen vyplnit email a vše se nastaví samo. Je to sice moloch, ale funguje spolehlivě a zatím se mi žádný email neztratil. Lepší emailový klient jsem zatím nenašel.

LibreOffice je už dospělý kancelářský balík. Není to žádné ořezávátko, většině lidí musí dokonale stačit. Na co si vzpomenou, to ten balík zvládne. Napsat dokument, nakreslit prezentaci a nebo vytvořit základní tabulku. Nic z toho není problém. Jen to nevypadá tak sexy jako Microsoft Office. Ovšem, má to mnohem příznivější cenovku.

A pro blogy je tu aplikace od WordPressu. Funguje spolehlivě a vypadá dobře.

A na pozitivní notu na konec

Opustit Windows a přejít na Linux, to není snadný. Není to rozhodně cesta, kde bychom nepoznali rozdíl. Být rozmazlený na Windows znamená, že občas může být Linux utrpení. Ovšem, stačí pár týdnů vydržet a výsledky se dostaví.

Jen vydržet. Linuxu zdar.

Pomodoro aplikace v Ubuntu

Moderní technologie nás připravily o schopnost soustředit se na jednu věc, multitasking je běžný způsob našeho fungování. Problém je jenom s tím, že se nám nedaří nic dokončit a dotáhnout do úspěšného konce, protože neustále těkáme a děláme mnoho věcí najednou. A jak se říká, mnoho zajíců vlkova smrt. Pomodoro technika je o tom, že si musíme vyčlenit jasně dané úseky a ty věnovat jenom jedné věci. A nenechat se rušit tím, že na Facebooku je nový post, Twitter píše o nové katastrofě a telefon vyzvání. Prostě věnujeme svůj čas tomu, co považujeme za důležité. Alespoň 25 minut. O tom je Pomodoro technika.

Její krása je v tom, že je jednoduchá a nevyžaduje žádnou super složitou metodologii. Na složitých návycích totiž skončí většina Get Things Done technik, protože lidi nejsou ochotni ustoupit natolik, aby jim ony návyky přešly plně do krve. Pomodoro chce jedinou věc, rozdělit si úkol na úseky po 25 minutách. A pak dodržet to, že se 25 minut věnujeme jenom našemu úkolu. A pak si odpočineme a jedeme znova.

Zkuste si to někdy v práci. Za tři Pomodoro úseky možná dokončíte víc věcí, než za celý pracovní den, kdy se díváme do emailu, zvedáme telefony a konverzujeme s kolegy. Stačí to jenom jednou zkusit a výsledky stojí za to, abychom si vypěstovali jednoduchý návyk rozdělování pracovního dne.

Když jsem přešel na Ubuntu, hledal jsem nejlepší pomodoro aplikaci pro Linux. A objevil jsem, že klasická nemoc Linuxu je tu stále s námi. Aplikací jsou hromady, ale každá má svá omezení.

Pomodoro technika v Ubuntu
Pomodoro technika v Ubuntu

Chtěl jsem, abych ji mohl lehce provozovat pod Ubuntu a Unity. Nechtěl jsem, abych musel instalovat další desktop a složitě řešit, že něco funguje tam a něco nefunguje tady. Nechtěl jsem kvůli relativně jednoduchým stopkám číst stovky threadů v AskUbuntu, jak věci rozchodit.

Hlavní kandidát na vítězství byl GnomePomodoro. Vypadalo to hodně slibně. Dokonce se to mělo samo instalovat do Ubuntu. Jenže, prostě to nefungovalo. Chtělo to Gnome desktop, který mi ovšem pořádně nefunguje, protože je tu ona zapeklitá chyba grafických karet Nvidia, které si moc nerozumí s Gnome desktopem.

Věnoval jsem tomu hodně pokusů a času, ale ony krásné stopky se neobjevily po mnoha snahách. Vzdal jsem to a řekl si, že tudy cesta vpřed nepovede.

Zkoušel jsem několik dalších aplikací. Některé se dokonce objevily i ve stavovém řádku, ale měly své mouchy. Nejhorší bylo, že si nepamatovaly, kde jsem skončil. Začínaly neustále měřením prvního úseku. Nedávaly nijak vědět o tom, že daný úsek už skončil.

Už jsem to chtěl vzdát, ale pak se objevil nečekaný vítěz. Sice to není nativní aplikace, ale potřebuje Chrome nebo Chromium. Je to Pomodo’more. Je to jednoduché řešení, kdy je vidět jenom čas, který zbývá a aplikace sama měří, ve kterém úseku se právě nacházíme. Podle toho i stanovuje, jak dlouhá bude přestávka.

Není to nijak sofistikované řešení, ale mně úplně stačí. Nejsem žádný profesionál, který si potřebuje měřit čas, který strávil prací pro klienty. Pracuju jenom sám pro sebe a pro radost, nepotřebuju mít zatím žádnou detailní statistiku.

Jediné, co bych všem s radostí doporučil, je, aby Pomodoro techniku zkusili, protože se to vyplatí. A je to radost vidět, že se podařilo dokončit nějaký úkol.

Pár drobných hezkých překvapení v Ubuntu

Odjakživa jsem považoval Linux za operační systém pro počítačové šílence. Díval jsem se na něj skrz prsty, jako na něco šíleného, co mají na hraní lidi, kteří nemají nic seriózního na práci. Mít to na serveru? Ok. Mít to doma jako počítač pro byznys? Neexistuje. Linux pro mne byl taková ta příšernost, kde vám nadšenci tvrdí, že nejlepší nástroj na psaní obchodních nabídek je editor vim. A to je už velký ústupek, protože správný program na psaní obchodních dopisů je přece čisté vi. Ovšem, nastal čas, abych si malinko poopravil svůj náhled na systém, který nám docela určitě přinesli nadšení šílenci.

Musím ovšem ocenit, že pro komunitu odvedli neuvěřitelný kus práce. Obvykle za to ani nic nechtěli. A mají za sebou i neuvěřitelnou řádku úspěchů. Kdo jiný by mohl říct, že se mu podařilo položit Microsoft na lopatky. Kdo jiný by donutil Microsoft přiznat, že mají rádi (dokonce použili slovo láska) Linux. Obecně, nevedou na desktopu, ale v mobilech to natřeli všem.

Ubuntu Desktop
Ubuntu Desktop

Ovšem, pár věcí mne pozitivně překvapilo hned na začátku. Pokud pominu to, že Windows se zuřivě bránily instalaci a žádný návod nepomáhal. A že Ubuntu se nainstalovat ochotně nechalo. A co pro mne tedy bylo příjemným překvapením?

Bleskurychlá instalace Ubuntu

Mac OS X v tomhle býval šampion. Stačilo jen začít instalaci a za dvacet minut bylo hotovo. Jeden restart, přihlásit se k síti a pak už jenom čekat, až se instalace sama dokončí. Kde jsou ovšem ty časy. Instalátor OS X si rád povídá. iCloud účet je prakticky povinný a většina služeb bez něj pořádně nejede. S Ubuntu je to tak nějak úplně jinak.

Je mi sympatická skromnost Linuxu, kdy nečeká, že bude na počítači sám. Nedělá ramena a nabízí různé možnosti, jak bude sdílet počítač s Windows. Stačí si jenom vybrat. A grub to zvládne přesně podle zadání. Ale to není jediná přednost instalace Ubuntu.

Je neuvěřitelně rychlá. Stačí vybrat, jak nainstalovat. Vybrat si, zda se mají aktualizace stáhnout okamžitě. Vybrat si jazyk a klávesnici. A vytvořit uživatele. To je celé. Po restartu už vše funguje tak, jak má. Nenásleduje další fáze konfigurací služeb, aby váš zážitek byl co nejlepší.

Není to žádný deal-breaker, ale je to vlastnost, která mě vrátila ke kořenům. Počítač je můj a já si mám vybrat, jaké služby a programy chci. Nechci mít tuny předinstalovaného balastu, o kterém ani nevím, k čemu slouží. A Ubuntu mi tu svobodu výběru zase vrátilo (což neznamená, že někdy mám k volbě více možností).

Beats Wireless Solo fungují skvěle

Před drahnou dobou jsem si pořídil bezdrátová sluchátka. Doma je totiž na pozadí neustále nějaký hluk. Používal jsem je s iPhonem, s iMacem a nakonec jsem je nejvíc používal ve spojení s Apple TV. Jsou naprosto super a mám rád ten zvuk se zvýrazněnými basy.

Ve Windows mne ovšem sluchátka zlobila. Spárovat se s počítačem dala, ale při hraní neustále vypadával zvuk. Neměl jsem to Windows za zlé, myslel jsem si, že to bude nějaký problém s bluetooth. A tak jsem si navyknul Spotify pouštět na mobilu, protože z počítače to nestálo do sluchátek za nic.

Intuitivně jsem očekával, že Ubuntu se nebude ke sluchátkám mít vůbec. A jaké bylo překvapení, když se spárovaly okamžitě, bez jediného problému. A Spotify začalo krásně a čistě hrát do sluchátek. Takže za ty problémy asi počítač nemohl. Jsou to Windows, co dělají problémy.

5k Displej a Paper téma

Mám 5k displej od Dellu a už jsem zvyklý na to, že ve Windows se u každé nové aplikace může objevit překvapení, že není nijak připravena na škálování. Všechno je pak tak krásně mrňavé, že se to nedá ani přečíst. A na ikonu se nedá kliknout, pokud nechci cestou trefit ještě tři další okolo. A je to jako se stíracím losem. Zjistíte to, až když setřete všechna hrací políčka.

Ubuntu to zvládá tak nějak lépe. Prakticky všechny aplikace se automaticky škálují a písmo se příjemně čte. A to není všechno. Unity i GTK se dají změnit zvolením jiného téma. A musím říct, že Paper téma je opravdu moc hezké.

Čas na malý experiment. Měsíc s Ubuntu.

Před nějakou dobou jsem opustil Mac OS X, protože mi konečně došlo, že Apple na nás kašle. Tedy, nemyslím tím ty, co nosí iPhone v kapse. Myslím tím ty, kteří měli Apple už v 90. letech a drželi celou firmu nad vodou, když si procházela svou krizí identity. Apple nás hodil přes palubu, už nejsme dost zajímaví. Koupil jsem si počítač, který jsem si postavil téměř sám a pustil se do experimentování s Windows 10. A nebylo to špatné, až do začátku roku 2017. Nějak jsem si rozbil instalaci a Windows se zuřivě bránily i tomu, aby se nechaly nainstalovat znova.

Překvapivě, Ubuntu se instalaci nebránilo. Fedora se nebránila taky, ovšem každý pokus končil s tím, že se objevil řádek

grub >

a tím celé představení skončilo. A návod, jak to opravit a donutit Fedoru k poslušnosti byl psaný pro unixového experta. A to já rozhodně nejsem, abych to celé rozchodil. Skončil jsem tedy u Ubuntu 16.04 a dal jsem tomu šanci. Sice jsem musel překonat problém, že NVidia a Ubuntu si na začátku spolu moc nerozumí a že nefunguje myš, ale proskákat instalací se dá. A opraví to instalace nového ovladače, pak už funguje vše. A jak se říká, neberte to, když je to zadarmo.

Chtěl jsem sice Gnome místo Unity, ale bylo s tím víc problémů, než užitku, tudíž mi musí stačit téměř čisté Ubuntu.

První dojmy ze světa Ubuntu

OS X každého rozmazlí. Věci fungují tak, jak mají. Každý problém někdo rychle opraví. Většina aplikací dodržuje standardy a nesnaží se o nějaké kreativní uživatelské rozhraní. A když, tak s tím většinou přijde Apple. Něco se uchytí a něco padne pod stůl. S Ubuntu a Linuxem obecně je to úplně jiný příběh.

S Ubuntu je to jinak. Chyba Gnome a Nvidia se objevuje v nahlášených chybách už přes dva roky a doposud to nikdo neopravil. Kromě pár lidí to asi nikoho nepálí natolik, aby obětoval cenné zdroje. A je fakt, že i já jsem si našel svou cestu.

Screenshot from 2017-01-14 15-52-43

Prostředí vypadá suprově, s aplikacema je to už o něco horší. Stále je tu bolest Linuxu, že jednu věc řeší několik projektů, ale málokterý se podařilo dotáhnout alespoň do verze číslo jedna. Pořád se pohybujeme v betaverzích a slibech, co všechno vyřeší další verze. Jen se neví, kdy vyjde.

Druhé dojmy ze světa Linuxu

Co funguje překvapivě dobře, je Wine. Prostě program, co dokáže spustit aplikace pro Windows v Linuxu. Myslel jsem si, že to bude taková hříčka, ale naopak. Obě aplikace pro správu databáze fungují naprosto suprově. Kopírování jde oběma směry, takže se Navicat chová, jako kdyby se pod Linuxem narodil. Emulace na jedničku.

Co je naopak divné, je ono slavné Unity v Ubuntu. Nějak si nemůžu zvyknout na tu strohost toho rozhraní. Klasické Gnome mi přijde na obrázcích hezčí. Unity mi přijde takové dělané pro tablet. Ikony máte vlevo, okna nemají menu a nahoře vlevo máte pár ikonek systémových služeb.

Práce s plochami je v Unity nedotažená a rozhodně není tak pohodlná jako v Gnome. Určitě existuje způsob, jak to vylepšit, ale zatím jsem nepřišel na to jak.

Co je super, moje oblíbená Typora funguje i v Linuxu. A nevypadá vůbec špatně. Handbrake je tu taky jako doma. Jen kdyby ten Gimp nebyl takový moloch.

Skutečná práce v Ubuntu

Teď přijde ta nejtěžší zkouška. Dám si měsíc na Linuxu. Ani jednou nezkusím Windows, protože ty se stále brání a trucují. Doufám, že se mi podaří najít ty správné aplikace, na které si zvyknu. Ano, dokážu žít bez PowerPointu a Wordu. Umím to ovšem přežít s LibreOffice?

Za měsíc se uvidí, jestli jsem neztratil nic ze svého pohodlí. Však už řeším první problém s media centerem. Hledám program, který přidá tagy k filmům a udělá NFO soubor pro Kodi. Zatím nic z toho, co je doporučené, nefunguje. Nemá někdo nějaký tip?

Nemůžeš se soustředit? Zkus Pomodoro techniku.

Dnešek nepřeje soustředění. To pravé umění se najde obvykle jenom ve filmech z Tibetu a tam ho ovládají jenom mniši. My ostatní se za něčím neustále honíme a snažíme se chytnout každý termín. Máme dokonce nový termín „fear of missing out“. Prostě strach, že něco nestihnete, že nějakou akci prošvihnete. Vždyt na Facebooku žijí všichni tak skvělé životy, oproti tomu vašemu nudnému. A my se musíme snažit toho tolik stihnout. Těkáme, začínáme víc projektů, než dokážeme smysluplně dokončit. Nezastavíme se. Neumíme už dotáhnout jednu věc až do konce. O tom to ovšem dnes není. Je to o umění soustředit se na jednu věc, o kterou jsme přišli. A Pomodoro technice, která může pomoci získat zpět umění soustředit se na to podstatné pro nás.

Moderní technika našemu soustředění nepřeje. Soustředit se u počítače je složité, když je připojený k Internetu a tam se nabízí tolik možností, jak si odskočit od důležité práce k lehké zábavě. Jenom jeden článek, jenom jeden status. Ani mobilní telefon není přítel. Nečeká, až někdo zavolá, ale notifikace vyskakují prakticky neustále. Ono se toho na tom Twitteru děje tolik najednou. Co kdyby nám utekl nějaký super vtip, že?

Chybí nám sebekázeň, protože ztrácíme pojem o čase, který ztratíme tím, že se necháme vyrušit. A upřímně, obvykle to není naše okolí, které nás ruší. Často jsme to my sami, kdo si dovolí onen luxus nechat se vytrhnout ze svého tichého soustředění.

Proč se nesoustředíme na jednu věc?

Na Ars Technica vyšel už před drahnou dobou článek o tom, jak lidé stále používají starý Mac OS 9, protože jim dává onen pocit, že se mohou soustředit na to, co chtějí dělat. A celé je to o tom, že stále používá onen kooperativní multitasking, kdy se aplikace rozhoduje, zda povolí i ostatním aplikacím, aby se dostaly do popředí.

Kdo si pamatuje MS DOS, ten ví, o čem mluvím. Ona černá obrazovka s kurzorem ve WordPerfectu dávala jasně najevo, že něco dalšího se bude dělat, až se dopíše dokument. Přepnout bezbolestně do jiné aplikace nešlo. V systému byl jasně zakódovaný přístup, že jedna aplikace se rovná jeden úkol a všechny se řeší postupně.

Tehdy jsme se jasně soustředili na jednu věc a když jsme ji dokončili, tak jsme se pustili do další. Svět byl obecně pomalejší a ostatní předpokládali, že se jim nepodaří vás lehce zastihnout. I domluvit si rande, to bylo napevno, protože pak už to nešlo zrušit. Dnes je to otázka jedné zprávy, že sorry, nestíhám.

Za ta léta multitaskingu jsme si vypracovali slušnou poruchu soustředění. Úkoly přichází z mnoha stran najednou a je těžké se rozhodnout, jakým prioritám se budeme věnovat. A ještě se necháme rušit sami sebou.

Pomodoro technika jako odpověď

Nejlepší je upozornit na to nejdůležitější hned na začátku. Pomodoro technika nám nepomůže si srovnat priority v životě a v práci. Předpokládá, že víme, co je pro nás důležité, naléhavé a co máme prostě rádi. A že si dokážeme vyhradit čas na to, abychom se našim prioritám věnovali.

Od toho jsou tu různé techniky Get Things Done, které pro pár lidí fungují výborně, naprostá většina je po nějaké době opustí, protože správa celého systému se pro ně stane až příliš velkou zátěží. Navíc, obvykle sami moc dobře víme, co je důležité. Jen se nám do toho třebas moc nechce. Mně se například v práci hodně ulevilo, když jsem si nastavil, že emaily, kde jsem jenom v kopii, jsou světle šedé, takže je skoro nevidím. A prostě je vůbec nečtu, protože pokud je něco důležité, tak to dostanu přímo. A nebo ještě lépe, dotyčný mi zavolá.

Pomodoro technika je v principu velmi jednoduchá:

  1. Každému úkolu se vyhradí prvních 25 minut;
  2. Následuje 5 minutová přestávka;
  3. Dalších 25 minut;
  4. Po třech opakováních následuje delší přestávka;
  5. A tak stále dokola.

Jasně, existují i pokročilejší pravidla, ale pro začátek to úplně stačí. A v čem je to kouzlo? Je v tom, že se musíme plně ponořit do našeho úkolu a těch 25 minut mu opravdu věnovat. Vypadá to jako docela málo, ale za tuhle dobu stačí člověk obvykle vyřídit například většinu emailů, co mu dorazila.

A pak se odmění tím, že se 5 minut věnuje tomu, co ho baví (o něco málo víc třebas tady). Protáhne se, uvaří si kafe, prohodí pár slov s kolegy, zavolá si do banky, udělá pár kroků. Mobil a zábava patří do oněch krátkých přestávek. Při práci opravdu ruší.

Výhoda pomodoro techniky je v její jednoduchosti. Není se třeba učit žádná složitá pravidla a měnit si systém zaznamenávání úkolů. Obvykle si stačí první ranní úsek vyhradit k naplánování zbytku dne. A počítat s tím, že s přibývajícím časem se musí prodlužovat přestávky, nikdo totiž nevydrží pracovat jako robot bez následků.

Pár rad k Pomodoro technice

Chytrý mobilní telefon je zlo. Minimálně v okamžiku, kdy se snažíme pracovat. Ono je to tedy dost neslušné, i když jsme s kamarády na večeři. Mobilní telefon má své místo v tašce nebo ve stolu, když chceme něco opravdu dokončit. Je to totiž věc, která nás jenom ruší, místo aby nám pomáhala. Pokud tedy nejsme youtuber, pro kterého je to pomůcka, jak si vydělat peníze. Zkus někdy telefon nevytahovat z tašky. Svět se nezhroutí a ty toho uděláš mnohem víc. A nezvednout telefon, to není neslušné. Vždy se dá zavolat zpět, až se vám to hodí. Nemusíme telefonovat, když se to hodí ostatním. Nenechte si rušit své pomodoro okamžiky.

Tím, jak je celá metoda jednoduchá, tak existuje mnoho aplikací i online řešení, které pomodoro podporují. Vyber si tu, která ti vyhovuje nejvíc. Každý máme trochu jiný vkus a čekáme něco jiného. Jsou základní řešení, které jenom počítají čas, až po aplikace, které přiřazují jednotlivé úseky k různým projektům a klientům. A dobrá rada, nepřekombinuj, abys ses nestal otrokem.

I když vypadá pomodoro technika lákavě a jednoduše, musíš dodržet jedno pravidlo. Nepřepal začátek. Nejsme na světě, abychom se hned zničili. Stačí, když se budeš metodě věnovat pomalu a konzistentně. Nakonec ti sama přejde do krve a budeš si automaticky řadit úkoly tak, abys dosáhl toho, o co ti jde.

Jak jsem přešel z Maca na Windows.

Často plavu proti proudu. Dnes se většinou přechází přesně obráceně – z Windows na Maca. Já jsem si vybral opačnou cestu, protože … Začalo to tím, že mě zklamaly Apple Watch. Čekal jsem od nich trochu víc. Moc se u mne na ruce neohřály. Chyběl jim onen WOW efekt, abych to vydržel. Navíc, už mne trochu nudil iPhone. Jasně, pořád je to asi nejlepší telefon, ale už dobré tři roky přešlapuje na místě. Jasně, nevybuchuje, ale taky už to není přístroj, na který konkurence nemá. Nejvíc mne ovšem štvalo, jak Apple kašle na lidi, co jeho počítače používají na práci. Jen jsem netušil, že přechod z Maca na Windows nebude tak hladký.

Když chceš dnes retina display, tak si musíš koupit jedině iMac. Standardní monitor to nedává a na nový model se čeká dobře dva roky. Když chceš trochu extra výkon, musíš si koupit jedině MacPro. Naposledy upravený v roce 2013. Za neuvěřitelné peníze a vytvarovaný tak, že do něj nic nepřidáš. Kouká se na to hezky, do momentu, kdy dojde na upgrade. Ne vše se prodává s Thunderbolt konektorem. A seznam by mohl pokračovat donekonečna. Já jsem ovšem retinu chtěl, protože už nevidím nejlépe. A na jemném displeji se mi čte prostě lépe.

Navíc, OS X je,  a dlouho ještě určitě bude, perfektní systém. Jenže, kdy naposledy přišla nějaká funkce, u které bych si řekl, jak jen jsem mohl bez toho žít. Notifikace jsou super, ale kdy jste použili onen sidebar, kterého se Windows zbavily společně s Vistou? Nějak se mi nezdá směr, kdy iOS a OS X začínají vypadat stejně. Já rád tvořím, nechci jenom matlat prstem.

Měl jsem svůj Mac moc rád, ale když přišel konec Aperture a nastoupily Photos, tak jsem si řekl, že dost už. A když se vyřešila záhada, že jsem nemohl najít soubory, které jsem si nahrál na iCloud, tak bylo vymalováno. Mimochodem, svou adresu @mac.com si samozřejmě nechám, to je dnes už rarita a nově se už získat nedá.

Nechal jsem si sestavit počítač (a jak se obchoduje a řeší trable s CZC.cz a Dellem, o tom napíšu někdy příště) a pochopil jsem, proč si tolik lidí vybere Mac, když uvažují o novém počítači. Apple nabízí jedno řešení ve třech variantách, ve světě Windows vládne chaos. Kdo chce dobře vybrat, musí hodně hledat a propojovat. Dala by se o tom napsat vcelku úspěšná diplomová práce. Hlavní je ovšem nenechat se odradit. Výsledek snažení totiž stojí za to.

Mac člověka naučí jednu dobrou věc – že za software se platí. Her je tam poskrovnu a většina aplikací v App Store stojí pár korun a dělají obvykle dobře to, k čemu jsou určené. A vypadají na pohled hezky a stejně. Nějak jsem intuitivně čekal, že na Windows mne potká úplně stejný svět.

Rozhodně nepotkal. Hned jsem poznal, co znamená ona schizofrenie Windows 10. Doteď nerozumím tomu, proč něco se dělá v novém rozhraní a něco ve starém. Asi v Redmondu mají pocit, že by měli připomínat slavné spojení MS DOSu a Windows 3.1. Jenže, najít, kde se věci nastavují, to si žádá pevné nervy. Donutit počítač, aby dobře hrál, to mi trvalo pár dní, než jsem věcem přišel na kloub.

Windows Store je zatím spíše parodie na obchod. Moc užitečných aplikací jsem tam zatím nenašel. Obecně jsem zjistil, že jsem ztratil schopnost hledat dobré aplikace. Na Applu to šlo samo, na Windows se musí hodně zkoušet, co sedne do ruky a oka. Třebas najít dobrou RSS čtečku, to mi trvalo skorem měsíc.

Doteď jsem třebas nepřišel na to, jak donutit RSS čtečku, aby se neukončila, když ji chci jenom zavřít, aby mi nepřekážela. Jasně, můžu ji minimalizovat, ale obvykle na to zapomenu a ona se prostě vypne.

Ovšem, na optimistickou notu. Výsledek stojí za to. Mám rychlý počítač, který jsem si skoro postavil sám, mám výborný displej a celé je to tiché. A je to moje dílo. Už bych se na Mac nevrátil. A postupně si nacházím aplikace, které se mi hodí a líbí.