Snadný návod jak napsat skvělý nadpis a dramaticky zvýšit návštěvnost

Výborný nadpis funguje jako ta nejlepší reklama pro celý článek (knihu, příběh či prezentaci). Umí oslovit a navnadit široké publikum. U nadpisu se rozhoduje, zda budeme mít chuť číst dál a nebo odejdeme za něčím lepším. Ve výsledcích vyhledávání rozhodne o tom, na který odkaz se uráčíme kliknout, abychom zjistili více. V tom je tajemství úspěšných webových projektů. Dokáží přilákat žádanou pozornost. A věnují vysokou pozornost nadpisům, protože ty nakonec rozhodují o úspěchu či neúspěchu.

Každý skvělý příběh začíná nadpisem. Stejně jako kniha začíná svým názvem. Ten společně s obalem rozhodne o tom, zda na knihu sáhneme a začneme listovat. Šance, že se rozhodneme knihu koupit, dramaticky roste, když začínáme listovat obsahem. Zajímá nás. A celé to zařídil obal a nadpis.

Psaní úspěšných nadpisů je umění, ale je to i o rutině. Stačí si osvojit několik základních pravidel a můžeme dosáhnout toho, že naše nadpisy začnou fungovat. A návštěvnost webu se bude pomalu zvyšovat. Je to o dlouhodobém tréninku, praxi a sledování okolí. Vždy se najde někdo, komu se nějaký nadpis opravdu perfektně vyvedl. Pak to stojí za kopírování a opisování. Nechat se inspirovat, to nikdy neuškodí.

Psaní nadpisů je o kreativitě, bohaté slovní zásobě a umění zestručnit základní sdělení celé stránky. A to vše vměstnat do několika slov, která povzbudí chuť pokračovat ve čtení článku dál. Při jejich sestavování stačí následovat několik pravidel a máme návod, jak psát nadpisy, které fungují.

Základní pravidla úspěšných nadpisů

Rozhodně to není vyčerpávající návod, jak psát nadpisy, ale je to soubor jednoduchých pravidel, které vedou k tomu, aby reklamní úvod textu fungoval lépe. Existují sofistikované návody, kde se míchají různá slova ve správném poměru. Jenže, co funguje v angličtině, to naprosto selže v češtině.

A proto je rozumné se držet několika základních principů, které spolu pěkně lícují. Jen s chutí do toho a lepší nadpisy nám přinesou zasloužený úspěch.

Nadpis nesmí nikdy lhát

To je obecné pravidlo, neplatí jenom pro skvělé výsledky. Nikdy nesmíme čtenáři lhát a slibovat něco, čeho se nakonec v textu vůbec nedočká. Často podléháme nadsázce natolik, že úvodní text a samotný obsah spolu úplně neladí.

Tomu se musíme za každou cenu vyhnout. Musíme upravit nadpis nebo text, ale vždy musíme čtenáři dodat přesně to, co mu titulek slibuje. Jinak brzo skončíme jako ti nedůvěryhodní bez návštěvnosti.

Výborný nadpis se rodí dlouho

Vymyslet, napsat a několikrát přepsat chytlavý nadpis si žádá čas. Mnohdy autor píše stejně dlouho jeden nadpis jako celý článek. Většina začátečníků nevěnuje nadpisu dostatečnou pozornost, ale je to stejné, jako kdyby výrobce prášku vymyslel nový obal, nové složení a potom zapomněl na pořádnou reklamní kampaň. Napáchal by stejnou škodu.

Úspěšný autor si napíše pracovní verzi nadpisu, kterou následně neustále přepisuje, dokud není spokojený. Snaží se najít základní odpověď pro milého čtenáře a naznačit ji v nadpisu, aby ho nalákal k dalšímu čtení.

Při psaní často trávíme většinu času psaním samotného článku a tříděním myšlenek. Samotný nadpis bereme jako milou třešničku na dortu. Ve skutečnosti je to obráceně. Nadpis a první odstavec rozhodují o úspěchu. Zejména v době, kdy Google ukazuje nadpis a krátký výtažek ze stránky.

Dej ten správný slib

Jak se říká, slibem neurazíš. Na druhou stranu je to závazek a to lidem imponuje. Splněný slib totiž buduje pozitivní vztah. A to nejem mezi lidmi. Pokud nějaký web nebo článek splní svůj slib, tak roste jeho důvěryhodnost. Lidé pak mají přirozenou tendenci se vracet tam, kde jim bylo dobře. Tam, kde byli spokojení.

Slib tedy, že vyřešíš problém, na který hledají odpověď. Například, jak napsat výborný článek. A poskytni návod, jak kreativně stvořit takový článek, který přesně splní zadání.

A zase stačí mít na paměti, proč lidi surfují na Internetu. Chtějí vyřešit problém, chtějí se něco naučit, chtějí se dozvědět specifickou věc a nebo se jenom pobavit. Nadpis poté musí být jinak napsaný pro každou skupinu jinak.

Používej slova co, proč, jak a kdy

Často hledáme odpovědi na otázku tak, že ji prostě napíšeme do vyhledávače. A když vidíme, že ve výsledcích je něco, kde je napsáno proč a jak, tak máme téměř jistotu, že tam najdeme svou odpověď. Získáme důvěru, že tudy by to šlo.

Využívají toho i tištěná média, používají sílu slova proč, pokud chtějí prezentovat důvody nějakého rozhodnutí nebo jednání. Použijí slovo co, když chtějí popsat, jaké má rozhodnutí dopady a co všechno bude ovlivněno. Slovo jak použijí, když chtějí i poskytnout návod, jak se s novou situací vyrovnat.

I webový článek by se měl těchto zaběhnutých klišé držet. Ovšem, když se nehodí žádné z těchto slov, je dobré do nadpisu vložit něco z dalšího pravidla.

Dej tam nějaká čísla

Proč jsou tak často čísla v nadpisech? Ona ta čísla totiž fungují. Vyvolávají pocit, že v článku budou vyjmenované argumenty a fakta, která umožní vyřešit náš problém. Hodně se to zneužívá, ale zatím to nevede k tomu, že bychom viděli nějaký dramatický pokles v klikání na nadpisy s čísly.

Tohle není výmysl Internetu. S čísly fungují často i seriózní časopisy. Bulvár se v číslech přímo vyžívá. Naznačují totiž, že máme o tématu detailní znalosti a dokážeme je předložit. A nevyžadujeme nějaké složité přemýšlení.

Buď hravý s jazykem a bav

Humor funguje. Přídavná slova fungují taky skvěle. Bohužel má dnešní čeština problém s tím, že používáme hodně omezený výčet slov. A přídavných slov, která dodávají emoce, používáme málo a poskrovnu.

Čeština je hravý jazyk. Dokáže jedním slovem zcela změnit význam věty. A to se nebavíme o přízvuku. Pro jednu emoci máme obvykle mnoho různých přídavných jmen. Hrajme si jako o život. Některé emoce totiž fungují lépe.

Jak psát článek. Základní ingredience úspěchu.

Miluju filmové scény, kdy se hlavní hrdina posadí k počítači (většinou je to navíc počítač od Apple) a na jeden zátah napíše článek, který změní svět. Pokud to není tak super text, změní alespoň celé město a z neznámého hrdiny se stane celebrita. Jenže, zkuste si to sami, posaďte se před počítač a zkuste si vyprodukovat souvislý text, který dává smysl a nebudete se za něj stydět. Najednou to není tak snadné, jako první fáze snění, kdy prsty po klávesnici klouzají a odstavce se rodí pěkně jeden za druhým. Psaní obecně je kreativní proces, který má ovšem svůj řád, který se můžeme neustálým opakováním naučit. Jak tedy napsat první pořádný článek?

Hlavní podmínka (není to ještě ingredience) úspěchu je mít důvod, proč by takový text měl vůbec existovat. Nepíšeme totiž pro sebe, ale píšeme pro čtenáře. A ti mají nějaký důvod, proč na stránku přišli a neměli by být zklamaní, když celé dílo dočtou až ke konci. Měli by rozhodně najít to, co hledají. A naším cílem musí být poskytnout řešení na otázky, které laskavý čtenář má ve své hlavě.

Jak tedy napsat dobrý článek? Co je potřeba?

Nejdříve potřebujeme několik vstupních ingrediencí. První a povinná přísada je čas, bohužel toho se často právě dostává nejméně. Navíc, je potřeba, abychom měli nejenom čas, ale i klid. Nikdo nedokáže napsat výborný článek, pokud ho někdo neustále vyrušuje. Když už to jinak nejde, pomohou alespoň dobrá sluchátka. Takže první pravidlo je, že na psaní je třeba si vymezit dostatečný čas. Často se říká, že dobrý článek vznikne za 20 minut, ale to už je třeba mít základní nosnou myšlenku dávno na papíře.

Nosná myšlenka aneb téma článku je další podstatná ingredience. Není potřeba jen v případě, kdy budete psát svůj blogísek o tom, jaký byl další den ve škole a co dělal ten vysněný kluk ze 4. B. Jinak to bez té myšlenky v pozadí nepůjde.

Úspěšní autoři mají vždy systém, jak sbírat, zapisovat, třídit a nechat uzrát dobré nápady. Ta nejhorší věc je napsat článek bez přípravy. Každá myšlenka se musí nechat dozrát jako kyselé zelí. Také potřebuje svých šest týdnů, než je opravdu dobré. Proč by to mělo být s tématem článku jiné, že?

Každému funguje jiný systém evidence nápadů. Někdo používá klasický diář, do kterého si zapisuje každý nápad, co jde kolem. Někdo používá mobil a gmail. Většina ovšem používá Evernote nebo OneNote. Obě řešení jsou srovnatelná a poslouží dobře. Hlavně, poradí si s termíny, obrázky i zvukem. A to přece jenom notes nezvládá, pokud k němu není ještě lepidlo a nůžky.

A tím se dostáváme k předposlední důležité položce při psaní článků. Tou je vypěstovaný návyk. Musíme si vybudovat rutinu pravidelného návratu k nápadům a jejich propojování, rozpracovávání, mazání a v neposlední řadě i psaní.

Od samotného nápadu k psaní článku vede dlouhá a složitá cesta, pokud má článek přinášet obohacení, nový pohled na problém a nebo vyřešit problém, který čtenáře trápí. Musíme se naučit se k našim nápadům vracet a rozpracovávat je. Vědecky se tomu říká rešerše a nenavidí to každý student pořádné vysoké školy.

Každá seminární práce musí obsahovat seznam literatury, která sloužila jako podklad při psaní a formulování myšlenek. To znamená, že si autor našel argumenty pro i proti a dokázal se proti nim nějakým způsobem vymezit. Na Internetu tuhle roli plní odkazy. A jak vidíte, i já jsem se dnes na pořádnou rešerši vykašlal. A je to velká chyba.

Poslední přísada, která pomůže při psaní výborného článku, je dodržený proces psaní článku. O tom ovšem napíšu více v dalším postu.

Jak mám tedy rychle napsat článek?

Občas se stane, že nežijeme v ideálním světě a musíme odevzdat článek mnohem dříve, než bychom ho rádi dokončili my sami. Ostatně, žijeme mezi neustálými termíny a ty jenom honíme. Pak si musíme poradit jinak a udělat věci extrémně zrychleným procesem.

Nemůžeme nechat téma článku několik týdnu dozrát, musíme si pomoci tím, že budeme vyhledávat na Googlu inspiraci. Obvykle je každé téma už nějak zpracované a my budeme hledat ty nejlepší zdroje, ze kterých budeme moci čerpat.

Musíme se také podívat, kolik mají články sdílení. Obvykle ty užitečné, které poskytnou odpověď, mají mnohem více sdílení na sociálních sítích. A z těch se vyplatí čerpat.

Přečteme si články a sestavíme si osnovu, do které budeme sami psát. A pak už jenom nezbývá, než bruslit prsty po klávesnici a psát.

Jak psát zajímavé a čtivé články

Psát atraktivně, to je věda. Není to jenom o našem hlavní téma. Je to i o jazyku a formě a o tom, jak přirozeně text plyne. Nepíšeme totiž sami pro sebe, ale pro ostatní, aby naše články četli a užili si je. Pokud budou spokojení, tak udělají akci, kterou si přejeme. Pokud se jim nebude článek líbit, tak prostě odejdou a budou hledat své štěstí o dům či blog dál. Proto musíme vědět, co se jim čte dobře. Naši čtenáři musí mít pocit, že čtou něco od blízkého kamaráda a že je to napsané tak, jak oni sami mluví. Suma sumárum, napsat zajímavý a čtivý článek (a někdy příště to vezmu víc do detailu) není tak snadné, jak to na začátku vypadá.

Dobrý text je hlavně čtivý (občas by se dalo říct, že je hravý). Slova na sebe logicky navazují a rozvíjejí příběh. Mimochodem, výborný příběh je to, co dělá z hromady slov opravdu dobrý text. Vyprávění musí logicky postupovat od obecného ke konkrétnímu, od tajemna k překvapivému vyvrcholení. Naše umění musí spočívat i v tom, že i odborný text umíme vyprávět jednoduše, volit snadná slova a netrápit čtenáře překomplikovanou větnou strukturou.

Musíme si vzpomenout na ten dril, který jsme zažívali v hodinách češtiny. Dostali jsme téma a museli jsme napsat slohové cvičení. Začít pěkně osnovou a pak plnit stránku textem. Není to špatný postup. O struktuře textu si ovšem napíšeme až někdy příště. A pak musíme na pár věcí zapomenout.

Nesmíme totiž psát úřední sdělení nebo esej do školy, ale text, který zabaví naši cílovou skupinu. Občas musíme hodit za hlavu gramatickou přesnost a správnost, abychom si udrželi pozornost publika. Někdy naopak musíme trochu obrousit hrany našemu jazyku, abychom nepropadli mezi stránky skorem pornografické. Vše lehce umravnit tak, aby se to cílovému publiku líbilo, pobavilo a Google si v textu našel svá důležitá klíčová slova ve správných souvislostech a na správných místech.

V tomhle je čeština podivuhodný jazyk. V Anglii snadno poznáte, kdo je dělník, kdo je manažer a kdo je akademik. Jejich jazyk a projev se dramaticky liší a nemají žádnou tendenci přecházet ze své skupiny do jiné. U nás se umí akademik proměnit v dlaždiče. A i dlaždic dokáže vyprodukovat neuvěřitelně překombinovaný text se spoustou špatně užitých přechodníků. S tím musíme počítat, když se rozhodujeme, jak budeme psát. Naše cílovka totiž může mluvit česky různě.

Jazyk a slova se musí vhodně přizpůsobit našemu hlavnímu téma webu nebo blogu. Jak jednoduše se to napíše, ale mnohem hůře se to realizuje v praxi. Kdo hodně čte, ten má výhodu, protože si dovede představit styl, který cílovou skupinu baví. Bagrista asi bude preferovat jiný text než student bohemistiky, že? Tedy, pokud to není student bohemistiky, co si vydělává na kolej bagrováním příkopů.

Hlavně to musí naši cílovou skupinu bavit číst

Pokud budu mít web o Boženě Němcové, asi budu volit jiný styl a odlišná slova, než bych volil, kdybych psal o hipsterech z Karlína. Maximálně to mohu mixovat, když si chci dělat drobnou legraci z obou skupin. Jak z fanoušků Boženy Němcové (nejen té na bankovce) a nebo z oněch nešťastných cílů moderních vtipů, které už vlastně ani nejsou moc vtipné.

Nejenom obsah a téma musí být zajímavé pro cílovou skupinu. Musí je bavit i provedení, forma a rytmus textu. Musí jim připadat, že článek psal jeden z nich pro ně. Nesmí získat pocit, že je někdo poučuje. Je totiž velký rozdíl mezi vzděláváním a poučováním. Nesmí je překvapit slovíčka, která neznají a nejsou uvedena ani ve slovníku cizích slov.

Chtějí si přečíst něco, co je lehce vzdělá zábavnou formou. On už klasik pedagogiky říkal, že škola musí být hrou. Dnes to často přeháníme, že ze školy zůstává jenom ta hra, ale základní myšlenka byla určitě správně. I každé mládě se učí hraním. A ono to v nás zůstává až do vysokého důchodového věku.

Vyprávěj, nepopisuj

Už od pravěku máme slabost pro vyprávění. Nejlepší knihy spojuje jedno, výborný příběh. Máme totiž vyprávění rádi. Nechceme suchá fakta, vybrané spisy excelovských tabulek nikdy nedobudou první místo v prodejnosti. Ovšem příběh chudé dívky, která si za štěstím šla, ten tu šanci má. Pokud bude navíc i výborně napsaný a vyprávěný.

Stačí se podívat na Ikea. Prodávají nábytek, to je živí. Ovšem, vypráví příběh o tom, jak si můžete sami zlepšit svůj život. A jejich nábytek tam jenom hraje svou tichou část. Příběh je o lidech kolem toho nábytku. Stejně jako OBI prodává příběh o tom, jak si zvednout sebevědomí tím, že si skříň vyrobíme sami. Mimochodem, kdo z nás by to dnes ještě dokázal, že?

Popisnost se dnes příliš nenosí. Ani v odborných textech. Lepší je vyprávět příběh a občas lehce odkazovat na technické detaily, které mohou být zcela stranou. Ono se odkazování na literaturu a další zdroje obecně nenosí. Čtenáře to totiž nudí, přejí si příběh, nechtějí si číst telefonní seznam.

To neznamená, že bychom neměli na naše zdroje inspirace odkázat. Je to slušné upozornit na stránky, odkud jsme sami čerpali při psaní článku. Musíme si ovšem nakonec pečlivě vybírat, které zdroje si vybereme a na ty poctivě odkázat. Neměli bychom článek zahltit mnoha odkazy, protože pak se naprosto ztratí naše sdělení.

Měj názor. Pozitivně si za tím stůj.

Lidi na webu často hledají názorovou kotvu. Na blogu přímo očekávají, že autor nebude jenom popisovat stav věcí. Čekají, že bude mít na věc svůj názor, bude mít relativně pevný názor a bude ho schopen i argumentačně obhájit.

Je to častá chyba, kdy se nám článek nečte dobře. Hledáme v něm instinktivně onu kotvu, od které můžeme začít stavět svůj vlastní názor. A zatím vidíme jenom samý popis a žádný náznak emocí. Když hledáme osobní recenzi nějakého produktu, jdeme spíše po emocích, než abychom chtěli číst podrobný popis. Chceme vědět o zážitcích, zkušenostech a doporučeních.

Mít svůj názor někdy bolí, ale stojí to za to. Je to dobré pro budování věrného publika.

Buď svůj. Na to nezapomínej.

Kdo chce psát, nesmí se za sebe stydět. Musí být připraven čelit útokům a musí ovládat umění pozitivní komunikace. Navíc, mnohdy nás přepadne pocit, že nepíšeme článek na blog nebo web. Často si myslíme, že musíme psát jako kdybychom psali vysokoškolská skripta. Vytahujeme na světlo slovíčka, která jsme naposledy použili na gymnáziu. Každé myšlence věnujeme dlouhá souvětí, kde se nakonec ztratíme ve vztazích mezi větami.

Lidi na webu nehledají beletrii nebo akademickou literaturu. Hledají informace, které potřebují a preferují lehce zábavnou formu. To neznamená, že neocení detailní informace. Ocení, když je autor umí podat tak, že přečtou i článek, co má 3 000 slov. A že na jeho konci budou vědět o něco málo víc, než původně hledali.

Hlavně ocení, když budou mít pocit, že článek napsal ten bezva chlápek odvedle.

Jak se inspirovat pro další článek?

Psaní blogu je o nápadech, dobrém téma, trpělivosti a pravidelné inspiraci odjinud. I tak se stane, že najednou chybí chuť ťukat do klávesnice a člověk jenom kouká na prázdnou stránku. A prostě neví, jak dál. Z času na čas je to normální, ale třeba s tím bojovat. Jinak nám hrozí, že se časem přestanou na blogu objevovat nové články (neboť každý další bude víc a víc bolet). Musíme si vymyslet vlastní systém, jak si skladovat nápady, metafory a analýzy na horší časy. A jak se nechat inspirovat od ostatních. A hlavně, jak nezapomínat.

Tvůrčí krize je nedílnou součástí tvůrčího procesu a nelze ji jen tak vymazat. Každého někdy potká blok, dokonce i takovou mzdovou účetní, která svou práci dělá třicet let. Zablokujeme se a nevíme, jak dál. Není to čas na paniku, je to moment, kdy se musíme vrátit zpátky ke svým poznámkám. I ten nejlepší mozek potřebuje z času na čas nakopnout, a proto musíme mít dobře uložené nápady na horší časy.

Málokdo je tak dobrej, aby měl každý den naprosto úžasný a bezvadný nápad. Většina z nás má většinou nápad, když se to hodí nejméně, a proto je potřeba si vyvinout systém, jak si nápad zapsat. A také systém, jak se k tomu nápadu po nějaké době vrátíme. Budeme schopni ho detailně rozpracovat a propojit s ostatními články na blogu.

Obvykle si neuvědomujeme, že psaní blogu je srovnatelné s psaním románu. Stačí se ohlédnout zpátky a udělat si malou statistiku o tom, jak dlouhé jsou příspěvky, které publikujeme. Mnohdy jsou články delší než 2 000 slov, což je už rozsah celkem rozsáhlé povídky. A za nějaké delší období je to naprosto srovnatelné s délkou knihy. A při psaní knih je tvůrčí krize běžná. Tak proč by nás to nemělo potkat při psaní blogu. Zejména, pokud jsme si sami stanovili cíl a dali jsme si osobní závazek. Ten totiž dokáže v některých momentech pořádně tížit.

Kdo miluje pořádek, ten má při psaní blogu velkou výhodu. Umí si uspořádat myšlenky a umí se už ke svým nápadům vracet. Každý nápad je totiž lepší, když se nechá dozrát, stejně jako maso je lepší, když se nechá pár dní viset. A každý autor si musí najít svůj systém, jak dobrý nápad neztratit. Nejen v překladu. A taky si umí nápad zaznamenat, když ho najednou přepadne. První obecná rada je, že dobrý článek se většinou narodí u uklizeného pracovního stolu. Ukliď si a utři prach. Fakt to pomáhá. I když to asi nezvládnete stejně jako tady.

Kdo nečte, má to hodně těžký

Nejlepší je některé věci si říct naplacato. Bez čtení to nepůjde. Je tu základní pravidlo, které nejde obelstít. Ten, kdo dobře píše, ten i hodně čte. Nemusí to být nutně jenom knihy, ale věnuje podstatnou část volného času tomu, aby četl, o čem píšou ostatní.

Nejenom, že tím získá inspiraci. Vytříbí si i styl, rozšíří si svou slovní zásobu. Co si budeme nalhávat, dnešní SMS komunikace nemá právě pozitivní vliv na bohatost našeho slovníku. Jak se svět kolem nás zrychluje, tak se naše komunikace zjednodušuje. Přitom dobrý blog je o tom, že se na něm občas objeví nečekaná slova, která opět vyprovokují naši zvědavost.

Blogování je inspirativní samo o sobě, protože v sobě opět objevíme onu kreativní personu, kterou jsme pohřbili někde hluboko uvnitř sebe. A blogováním je pomáháme vykopat a dostat zpátky na povrch zemský. Proto je pro tolik lidí blogování tak uvolňující. A proto si tolik lidí i dnes vede deník.

První krok k inspiraci pro další článek je tedy o tom, že se musíme vrátit ke čtení. A taky, že si my sami musíme postavit náš inspirativní prostor.

Čti, o čem píšou ostatní, hlavně v tvém niché

Feedly je první velký zdroj inspirace. Je to vlastně klasická RSS čtečka. RSS už prý mělo být dávno mrtvé, ale pro autora blogu je to nejlepší zdroj inspirace. Navíc, je to i spořič času, protože nemusíte procházet desítky webů, abyste zjistili, co publikovali nového. Vše je na jednom místě.

U RSS má výhodu ten, kdo je organizovaný. Každý zajímavý blog se v ní musí objevit a je třeba ho i správně zařadit. To znamená, že je fajn si vyčlenit čas na přidávání nových zajímavých zdrojů. A ty které se neosvědčily, by měly okamžitě Feedly zase opustit. V okamžiku tvůrčí krize pak není třeba hledat mezi desítkami blogů, ale stačí se podívat do skupiny, která se věnuje danému téma.

Kdo si umí svou Feedly dobře uspořádat, ten získá i rychle články, na které chce odkázat. A jak známo, to má Google rád, když nejsou příspěvky osamocené. Má rád, když staví sítě. Navíc, všichni máme rádi články, které rozvádějí myšlenky těch ostatních.

Inspirace se mnohdy skrývá v odkazech. Nezbývá, než na odkazované články klikat a číst. A číst. Mnohdy objevíme další svět, o kterém jsme vůbec neměli tušení. A to je často nekonečný zdroj inspirace. Další rada tedy zní, že se nesmíme bát odkazů. Na mnohé musíme klikat s radostí, abychom se dozvěděli více.

Pocket je další dobrý zdroj inspirace (a výborně se hodí na ukládání odkazů z předhozího odstavce). Na rozdíl od Feedly není o tom, že sledujete programově nějaké weby. Je k tomu, abychom se mohli vrátit k jednotlivým článkům, které se nám líbí. Proč si jednoduše při cestě v autobuse něco neuložit na později.

Nejlepší je vyhradit si jeden den v týdnu, kdy si prostě přečtete, co se objevilo za minulý týden zajímavého a zapíšete si témata a nápady, které by se mohly objevit v novém článku. Nemusí to být propracované, stačí to mít poznamenané. A vrátit se k nápadu ve správný čas.

Sociální média

Sociální média jsou žrout času. Pokud se člověk nudí, dokáže na Instagramu brouzdat celé hodiny a dívat se na tu záplavu fotek o jídle, svalech, módě, cestování a západech Slunce. Neomrzí to. A občas se z toho může zjevit i okamžitá inspirace. Sociální média nejsou ovšem jenom Instagram a Facebook. A dokonce to není ani jenom Snapchat. Inspirace se obvykle nejlépe hledá na síti, která se dnes považuje za odepsanou. A top je Twitter. Ten totiž funguje nejlépe, je to totiž hlásná trouba, kam se vyvěšují informace o nových článcích a zajímavých faktech.

Twitter je taková otevřená hlásná trouba. V tom je jeho kouzlo i prokletí. Různé automatizované systémy dokázaly Twitter zahltit, ale stále platí, že dobře vybraná komunita, ve které jsou vlivní a uznávaní autoři, dokáže vygenerovat velké množství inspirativních myšlenek.

Kdo to myslí s psaním blogu vážně, musí mít dobře vyladěný Twitter účet. Nemusí mít tisíce sledujících, musí mít stovky těch, které sám sleduje. Od nich totiž mohou přijít provokativní myšlenky, ze kterých může vzniknout jeden z nejlepších příspěvků na blogu.

Někdo se inspiruje i na Instagramu. Hlavně pro holky s fashion blogy to bude ten nejlepší zdroj nových nápadů. Pro ty, kteří na blogu vaří, pro ty to bude také to pravé sociální médium. Jak se říká, někdy je jeden obrázek za tisíc slov. A v módě a ve vaření to platí stoprocentně.

Sociální média mají ovšem jeden zásadní problém. Mají jenom teď, nemají žádné pak. Inspirace přijít může, ale může být také špatný okamžik, kdy všichni jenom píšou o tom, kde byli na obědě a s kým se potkali. Nemají pamět a vyhledávání je občas přehlídka sebemrskačství.

Když ovšem chybí inspirace a psaní nemá právě šťávu, pak nic nemá na lelkování na sociálních médiích. Jen je třeba si zapisovat to zajímavé.

Lenoš nebo cvič. A nebo dělej něco jiného.

Říká se, že lenošení je k ničemu. Není to pravda. Mozek pracuje na plné obrátky i při lenošení. A občas se můžeme nudit tak moc, že se nám začnou už známé věci propojovat novými způsoby. I to je součást tvůrčí invence.

Občas je prostě dobře se zvednout od monitoru a jít dělat něco jiného. Nechat mozek dobře odpočinout a namáhat se jinak. Jít si zaběhat, projít se do parku a nebo jezdit na kole. Někdo jde nakupovat. Důležité je dělat něco jiného. Jen si je nutné s sebou vzít blok na nápady, protože nějaký určitě přijde. A my máme tendenci ho zapomenout.

Analyzuj svá data

Nejbolestivější zdroj inspirace. Podívat se do vlastních dat a podle nich se rozhodnout, jaký další článek by se líbil našim čtenářům. A přitom Google Search Console (bývalé Google Webmasters Tools) jsou takovým malým zlatým dolem.

Google nám zde napovídá, jak si naše stránky stojí v porovnání s konkurencí. Naznačuje, která klíčová slova jsou ta pravá, abychom rychle zvedli návštěvnost do výšin.

Z času na čas se vyplatí si stáhnout svá data a pustit se do práce s Excelem. I při tom člověk přijde na jiné myšlenky. A může objevit zlatý důl, který se vyplatí vytěžit.